Nejlevnější adrenalin

Aby člověk zažil adrenalinové dobrodružství, nepotřebuje se škrábat na vrcholky hor, nebo spouštět na dno roklí s pěnivou bílou vodou. Leckdy stačí zajít na nejbližší stanici Českých drah, koupit si jízdenku a dobrodružství přijde samo.

O tom, že je to opravdu tak snadné, jsou následující dva příběhy, které se staly koncem dubna a v červnu.

Nástup zakázán

I rozhodl jsem se jednoho krásného dne, že využiji službu ČD Úschova zavazadel během přepravy, nasedl jsem na kolo a vydal se na hlavní pražské nádraži odcestovat do Karlových Varů. S platným cestovním dokladem jsem deset minut před odjezdem vlaku došel na správné nástupiště ke správnému vagónu. Jaké však bylo moje překvapením, když mi průvodčí sdělil, že do vlaku už mě nevezme, protože v té úschovně má už pět kol a víc mu předpisy nepovolují.

A co teď, člověk má platnou jízdenku, další vlak jede za mnoho hodin a před ním stojí vlak, do kterého bych se i s tím kolem v pohodě vešel, místa bylo dost. Třeba na nástupní plošině bylo úplně volno. Po několika marných pokusech o slušnou konverzaci se uchyluji ke sprostým slovům, vše marno.

V okamžiku, kdy se rozhodnu vzít vagón ztečí průvodčí neprůvodčí, dveře se zavírají a mazaný výpravčí dává pokyn k odjezdu vlaku. Pěkně se mnou vyjebali, se svým zákazníkem, který nechtěl nic jiného, než za svoje peníze využít nabízenou službu.

Nasedám na kolo a odjíždím na Florenc, kde mě první autobus bere do Karlových Varů i s kolem.

Zajatcem mrtvoly

Cesta z pražského Masarykova nádraží do Běchovic by měla trvat podle jízdního řádu 16 minut. Ovšem toho večera (27.4.) to trvalo minut 173.

Celý natěšený na brzké spočinutí u domácího krbu nasedám do supermoderního panťáku na Masaryčce. Vlak se nečekaně rozjíždí, aniž by měl na odjezdu zpoždění, což je na trase Praha-Kolín jev poměrně vzácný. Ovšem po několika minutách jízdy vlak náhle zastavuje. Strojvedoucí oznamuje, že byl přejet člověk, a že se pokusí přivolat soupravu z nedalelé Libně, která by nás dopravila do nejbližší stanice.

Smrt člověka je tragická událost, ale to co následovalo bylo dosti neveselé rovněž. Několik minut po události se začali hemžit kolem vlaku záchranáři, hasiči, nádražáci a velké množství policajtů. Všichni ti lidé cosi kutili kolem vlaku, několika stovek cestujících zavřených ve vlaku si však nevšímal nikdo.

Sem tam padne z ampliónu zcestná hláška, že už se za pár minut pojede, ale to nemůže brát nikdo vážně. Po mnoha desítkách minut se otvírají dveře v prvním vagóně vlaku, nejspíše na nátlak kuřáků. Po hodině a půl čekání se rozhodnu opustit vlak, a dojít na blízké metro či tramvaj, vždyť koneckonců, do Běchovic jezdí městská hromadná doprava. Sotva opustím vlak, hned mi jakýsi ošuntělý nádražák sděluje, že na kolejích nemám co dělat, že můžu být rád že nedostanu pokutu. Neberu ho na vědomí, a ptám jakéhosi policisty, jak se dostat na nejbliší MHD. Policista mávne rukou do tmy a posílá mně nahoru do kopce a doleva.

Tak vylezu na kopec dám se doleva a po několika metrech mi cestu přehrazuje plot. Tak to bude asi doprava, pomyslím si, avšak daleko nedojdu, neprostupná houština přehrazuje volný průchod. To už na mě svítí baterka a jiný policajt mě vyzývá ať sestoupím dolů. Po výzvě abych předložil doklady, si připadám, jako bych byl ten, co toho nešťastníka strčil pod vlak. Policajt cosi provádí s mojí občankou a posílá mě zpět do vlaku.

Na moje oznámení, že chci na metro, mi sděluje že vlak se každým okamžikem rozjede, ať si teda nastoupím. Vlak se rozjede až po dalších 30 až 40 minutách. Za celou tu dobu co jsme tam stáli, nikdo nevysvětlil cestujícím, kam jít, aby si mohli přivolat taxík nebo manžela, nikdo nepřinesl žádné občerstvení, nikdo nesdělil relavantní informaci o čase odjezdu.

Cestující se v tu chvíli stali ze zákazníků zajatci Českých drah bez možnosti úniku, a byli vystaveni přezíravé aroganci vyšetřujících úředníků.