25 hodin na Matterhornu

Polezeme trasou, kterou po mnohaletém hledání našel v roce 1865 Edward Whymper, a oficiálně tak ukončil zlatou éru horolezectví, kdy pánové v lodenových pláštích, okovaných botách a s holemi v rukou neohroženě stoupali na alpské velikány.

Za svítání je pozdě

Vyrážíme v pět hodin ráno. Lampičky některých družstev už svítí v polovině hřebenu. Čas od času narazíme na rozsekané horolezecké lano, najdeme úplně nelogicky zatlučenou skobu, mnohde se válejí roztřepené slaňovací smyčky, a nacházíme dokonce i pohozený cepín. To všechno jsou neklamné známky, že si zde mnozí zachraňovali holé životy, nebo aspoň nepříjemně bloudili.

Před polednem dorážíme k bivakovací chatce Solway. Na terase nad propastí si vaříme čaj a polévku. Nad střechou zaslechneme cinkání karabin. Když zvedneme hlavy, vidíme Japonce visícího na laně jako pytel brambor. Spouští jej místní vůdce, který se s ním vrací z vrcholu. "Only five minutes! Jen pět minut!" nechává se obměkčit klientovým smutným pohledem na náš oběd. Japonec únavou padá na beton. Vůdce se dívá na hodinky a je neúprosný: "Five minutes!" Registrujeme další smutný pohled a oba už slaňují přímo z terasy do údolí.

Závěr v ledu

Pokračujeme hřebenem, až narazíme na stabilně zavěšená lana. Vyšplháme podél nich sto metrů kolmými stěnami a jsme v říši sněhu a ledu. Mačky putují z batohů na boty, cepíny do rukou a svazujeme se lanem. Teď už musíme stoupat společně a zároveň se jeden na druhého plně spolehnout. Kdyby někdo z nás upadl, druzí jej musí zadržet.

Za hodinu jsme na vrcholu. Žádná radost nebo úleva se nedostavuje. Podáme si ruce, uděláme pár snímků a pomyslíme na Whympera před sto osmatřiceti lety. Z jeho sedmičlenné výpravy se odtud vrátili jen tři muži. Kousek pod vrcholem totiž jeden uklouzl a strhl s sebou další. Naštěstí pro ostatní se lano přetrhlo a oni zůstali naživu. Whymper o své výpravě později prohlásil: "Zažil jsem radosti, které jsou tak velké, že se nedají vyjádřit slovy, a zakusil jsem tak těžký žal, že se o něm neodvažuji hovořit."

Chatka Solway pomáhá

Nechceme nic riskovat, a proto se spouštíme podél našeho lana, které za sebou vždycky na konci stahujeme. Dostihuje nás však bouřka. Ledový vítr a sníh s deštěm vyčerpávají. S vypětím všech sil dorážíme do chatky Solway. Zažíváme to, co popsal slavný horolezec Julius Kugy: "Viděl jsem silné muže, jak třesouce se a s modlitbou na rtech vzhlíželi k němu nahoru, vědělo-li se, že nahoře ve zledovatělých útesech, v ohlušujícím orkánu svádějí lidé nerovný zápas na život a na smrt."

Jeden z naší tříčlenné party kolabuje a tak musíme čekat, až se aspoň trochu vzpamatuje. Než se pod starými vlhkými dekami zahřejeme, je pozdní odpoledne. Rychle slaňujeme jednu délku za druhou. Teprve v noci nám dochází, že jsme odbočili z cesty, a nevíme, kde jsme.

VIDEO Matterhorn, Hörnligrat

Séraky nám padají za patami

Rozsvěcíme čelové svítilny a slaňujeme hlubokými tmavými komíny do černé propasti. Když vyjde měsíc, zjišťujeme, že jsme se dostali do prudké východní stěny. Poznání je ovšem horší než nevědomost. Jestli se odtud do čtvrté hodiny ranní nedostaneme, začnou jako každé ráno padat ledové a kamenné laviny. Doslova utíkáme po skalních římsách a suťových policích s jedinou myšlenkou: pryč odtud.

Závod o život vyhráváme a o čtvrté již kontrolujeme jízdní řád lavin z bezpečné vzdálenosti. Za svítání se s prázdnými pohledy v očích dobelháme ke spacákům, které jsme před pětadvaceti hodinami opustili.