Annapurna účtovala: Jaroš přišel o prsty a Tráva málem umřel v bouřce

Annapurna sice není nejvyšší osmitisícovka a horolezcům nestaví do cesty nejtěžší překážky, ale je velmi nebezpečná. Ze všech stran je opancéřovaná ledovými plotnami a obrovskými séraky.

Brání se neočekávanými lavinami, které zabíjejí vše živé, co se jim objeví v cestě.

Drobná opomenutí, malé chybky.

VIDEO: Pavel Dobrovský

Základní tábor pod normální cestou na Annapurnu leží poměrně nízko, jen 4200 metrů nad mořem. Horolezci si užívají luxus, že táboří na trávě, místo na ledovci. "Tráva mě pěkně srala," přesto prohlásil Radek Jaroš. Na své dvacáté himálajské expedici by raději obvyklý led a sníh, na který je zvyklý.

Netušil, že tráva zaviní o pár dní později těžké omrzliny na nohou. 

Horolezci zvolili tak zvanou moderní Normálku (neboli Holandskou variantu), která sice traverzuje obří  skalní kuloár pod ledovými obřími séraky, které často upadnou a vymetou celou cestu, ale pořád je to lepší než na vedlejší klasické Francouzské cestě, která je sice o trochu lehčí, ale rizikovější, protože kličkuje v lavinových polích a mezi ledovcovými trhlinami. 

Na obou trasách i letos zahynuli lidé.

VIDEO: Pavel Dobrovský

"Každý den sněžilo mezi desátou hodinou a polednem, potom se zvednul vítr," popisuje podmínky Tráva. "Jediný den byl bez sněžení. Naštěstí to byl vrcholový den," doplňuje Jaroš. "Vždy napadlo tak pět centimetrů nového sněhu. Kdyby někdy napadlo deset čísel nebo víc, měli bychom velké problémy s lavinami. Asi by nás to smetlo," konstatuje Jaroš.

Čtěte o prvovýstupu: Herzog opustil pozemské vrcholky

Vrcholový den lezli přes noc

Na vrchol dorazili 6. května. Radek Jaroš šel v první skupině s Íráncem a jeho šerpou. "Íránec prošlapal většinu cesty, Šerpa mu nesl vybavení a já dorazil poslední úsek pod vrcholový hřeben," popisuje taktiku Jaroš. Na vrcholu stál v devět hodin ráno. Tráva potkal Jaroše už na sestupu a na vrchol vylezl okolo jedné hodiny po poledni.

"Ve finále je jedno, jestli se zpozdíte o jednu nebo sedm hodin," připomíná Jaroš. "Každý jde sám za sebe a bez lana. Horolezci si naopak  mohou pomoci radou, nebo se navzájem starají o zásoby, jídlo, vaření či stavbu stanu."

Tuto taktiku uplatnili během výstupu dvakrát. Nejprve byl Jaroš rychlejší mezi 2. a 3. výškovým táborem o sedm hodin než Tráva. "Už jsem měl fakt o Trávu strach. Postavil jsem stan, uvařil a on nikde. Pode mnou zuřila bouře." Tráva totiž věrný svému zvyku vyrazil ze dvojky později a pomaleji než Jaroš. Dostal se do sněhové bouře, které Jaroš rychlým výstupem unikl. "Namrzla mi fixní lana, šplhadla nezabírala a já se musel každých pár metrů jistit ledovcovými šrouby. Co jiným trvalo dvacet minut, já přelézal tři hodiny," vzpomíná Tráva. "Myslel jsem, že tam snad umřu. Jümar se nechytal, turistický cepín a půjčené mačky na tvrdý led nezabíraly."

Podruhé byl Jaroš také rychlejší, a to při sestupu. Protože cítil, že mu omrzají nohy, nechal všechno vybavení ve stěně a jen s nejnutnějšími věcmi pospíchal dolů. Tráva, který takové potíže neměl, ještě jednou přespal ve výškovém táboře, sbalil ho a pomaleji sestoupil za Jarošem. "Tři sta metrů fixních lan jsme nakonec nepoužili a leží tam dodnes pro další expedice," říká Tráva.

Proč Jaroš omrznul?

Dnes Radek Jaroš své omrzliny komentuje s nadhledem: "Léto je v prdeli. Přijdu nejmíň o dva prsty, které hodím psům. Ale za to budu mít místo, kam strčím ohřívací pytlíčky do boty."

Jak k tomu došlo, když za předchozích devatenáct expedic se Jarošovi nestalo nic horšího, než zánět zubu? "Už na vrcholu jsem věděl, že to není dobrý."

K těžkým omrzlinám vedlo několik důvodů, které se nasčítaly:

1. Expedice lezla bez umělého kyslíku, který omezuje riziko jejich vzniku, ale zároveň se považuje za nesportovní pomůcku ulehčující výstup. "Nikdy jsem ho nepoužil, tak jsem o něm neuvažoval ani tentokrát," rezolutně uvádí Jaroš. "Já kyslíkovou láhev neumím použít," hlásí Tráva.

2. Výstup vedl chladnou  severozápadní stěnou. Navíc Jaroš vyrážel kvůli předpovědi počasí v devět hodin večer a stoupal celou noc. "Byla taková kosa, že když jsem si měnil rukavice s hřejícími pytlíky za péřové palčáky, cítil jsem bolest, že jsem se rozbrečel a málem se pochcal."

3. Pravděpodobně měl otlačené a mírně opuchlé nohy z předchozího výstupu, kdy si navlékl příliš silné ponožky. Nepřidalo mu také, že nechával v předchozích výškových táborech vlézt do stanu nejprve své spolulezce a postával venku na sněhu i nekolik hodin.

4. Do výškových bot se dostala vlhkost kuriozním způsobem. Během přípravy cesty se Jaroš i Tráva vždy vraceli ze sněhu do travnatého základního tábora. Jaroš se přezouval do tenisek a nechával výškové boty u ledu v nepromokavém pytli, kdežto Tráva šel ještě dvě hodiny v neforemných a těžkých botách kvůli problémům s mačkami. Jenže jak se Jarošovy boty na slunci zapařily a v noci zase zmrzly, voda se dostala do míst, kde během vrcholového dne způsobila omrzliny.

INFO: Radek Jaroš a Jan Trávníček

Více o Radkovi Jarošovi: Omrzliny jsou nevyzpytatelné, Fair Play, Lhotse, Nanga Parbat, Cimrmani neférově útočí

Více o Janu Trávníčkovi: Manaslu, Gasherbrum I 

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě