Bílá plesa daleko od lidí

Kežmarskou chatu pohltily plameny v roce 1974 a poté si na ní smlsli ochránci přírody. Už ji nikdy nedovolili obnovit.

Opuštěná dolina

V létě se od ní chodívalo na Belianské Tatry, v zimě do doliny Bílých ples. Dnes po ní zůstaly jen zarostlé základy nedaleko rozcestníku u Velkého Bílého plesa. Proto je v dolině především v zimním období mrtvolný klid.

Do doliny Bílých ples na samotném východním konci Vysokých Tater se teď nedostanete jinak než na sněžnicích, nebo ještě lépe na skialpových lyžích. Chodí se sem od chaty U Zeleného plesa známé familiárně Brnčalka. Za hodinku se přetracerzujete po červené turistické značce pod Žeruchovými věžemi. Mohou to být ale lavinové svahy.

Na lyžích nebo sněžnicích

Návrat z doliny na lyžích vede obvykle korytem potoka Bílá voda. Nejprve sjíždíme širokým kosodřevinovým údolím podél modré turistické značky. Později se potok zařízne do zábavného úzkého koryta a u dřevěného můstku odbočí modrá značka doleva. My však pokračujeme vzrostlým lesem po levém břehu, který vytváří přírodní slalom, k neprůjezdné soutěsce. Tu obejdeme vpravo a pozvolným lesem se dostaneme na prošlapanou žlutě značenou turistickou cestu z Brnčalky.

Napojíme se na ni, projedeme několik ostrých zatáček, přejedeme most, mineme Šalvijový pramen a svištíme k autobusové zastávce Bílá voda. Pokud nám autobus ujede (řidiči tady na nějakou minutu nehledí!), můžeme pokračovat přes holiny po pravé straně silnice do Matliarů a dále po žluté značce do tatranské Lomnice na vlak.

Pokud jdeme na sněžnicích, je zajímavější sestoupit z doliny Bílých ples po zelené značce úbočím Belianských Tater přes chatu Plesnivec do Tatranské kotliny.

Dolinu Bílých ples obkružují od západu černé Vysoké Tatry od východu bílé Belianské Tatry. Vápencové pohoří s travnatými svahy hrozí lavinami po celou zimní sezonu, a proto se soustředíme jen na žulové a rulové štíty a sedla. Popisujeme je zprava doleva.

Kopské sedlo (1756)

Od Bílých ples

Z doliny Bílých ples jdeme na lyžích nejprve téměř po rovině, těsně pod sedlem se terén prudce zdvíhá. Pod sněhem roste tráva a svahy jsou široké, často je tu tedy lavinové nebezpečí. Laviny se odtrhávají až z vrcholové převěje. Od rozcestníku u bývalé Kežmarské chaty jdeme asi hodinu. V létě tudy vede červená turistická značka.

Vzhůru: pěšky, max. 30 stupňů

Dolů: na lyžích S2

Jahňací hrb (1930)

Severovýchodní žlab

Nejlogičtější přístup na Jahňací hrb je po chodeckém hřebeni od Kopského sedla. Za hrbem se otevírá široký žlab do doliny Bílých ples. Jím jedeme dolů. Bylo poprvé slyžován účastníky Zimního tatranského týdne lyžařů 25.2.1935

Vzhůru: pěšky hřebenem od Kopského sedla nebo sněhovým žlabem vlevo od Jahňacího hrbu do 40 stupňů

Dolů: na lyžích S2

Jahňací štít (2230)

Hřeben od Kopského sedla

Velmi oblíbená túra je v současné době zakázaná podle návštěvního řádu Tatranského národního parku. Přesto se často chodí v zimě a především v létě. Za dobrých podmínek ji zvládnou zkušení turisté, ale nelze ji podceňovat. Poslední mrtvý byl v roce 2004 učitel, který se zřítil po jarním sněhu z nejtěžšího místa výstupu.

Travnatým hřebenem přes Jahňací hrb jdeme a částečně lezeme (1) až do míst, kde se zdvíhá vrcholová kopule. Tam odbočíme doprava po výrazné lávce do severní stěny. Stěnou mezi kameny vylezeme těsně vlevo od vrcholu. Pokud pokračujeme stále po hřebeni, je lezení o něco obtížnější.

Doba výstupu je 2 hodiny, prvovýstup J. Chmielowski s druhy 23.9.1901.

Vzhůru: 2-3 (nejtěžší místo lze obejít 2)

Dolů: stejnou cestou nebo pokračujeme po žluté turistické značce na Kolové sedlo a podél řetězů do Červené dolinky (1, lavinézní)

Jahňací štít (2230)

Jihovýchodní stěna

Z doliny Bílých ples vede středem stěny ne příliš hluboký, ale markantní žlab. Pod vrcholem ze ztrácí ve skálách. Ty obejdeme zleva. Prvosjezd udělal Bohuslav Štofan 14.11.1985.

Vzhůru: 1-2, většinou sníh 40 stupňů

Dolů: na lyžích S4. Sestoupit lze též pěšky po žluté turistické značce na Kolové sedlo a podél řetězů do Červené dolinky (1, lavinézní)

Zadní Jahňací Štrbina (2080)

Z doliny Bílých ples stoupáme na lyžích pod Kozí štít a poté doprava pod hřebenem až do míst, kde se od masívu Jahnacího štítu odděluje hřeben vedoucí ke Kozímu štítu. V těch místech je Zadní Jahňací štrbina.

Výstup poprvé absolvoval F. Dénes 3.9.1895. Na lyžích poprvé sjeli účastníci Zimního tatranského týdne lyžařů 25.2.1935. Od rozcestníku na štrbinu může cesta trvat jen hodinu, ale také třikrát tolik. Čas závisí na množství a kvalitě sněhu.

Vzhůru: chodecký terén do 30 stupňů

Dolů: na lyžích S1 Žltou kotlinou přes Žlté pliesko, Vyšné i Nižné Žeruchové pleso do doliny Bílých ples. O něco těžší varianty sjezdu vedou zpod travnaté Přední Jahňací štrbiny S2 a úzké Zadní Žlté štrbiny S2, ze které je nutné deset metrů slanit.

Jahňací , Žlté a Kozí kopky

Z široké Východní Kozí štrbiny lehce lezeme víceméně vodorovně po hřebeni. Nejprve překonáme Kozí kopky po levé straně, poté se dostaneme na ostrý skalní kůň, ze kterého pár metrů slaníme do Zadní Žlté štrbiny. Výlez zprava na hřeben je nejtěžší úsek celé túry dlouhý také jen několik metrů. Pokračujeme po ostří nebo v pravém úbočí až do Zadní Jahňací štrbiny, která těsně přiléhá k Jahňacímu štítu. Túra se dá absolvovat i v mačkách a s lyžemi na batohu. V opačném směru tuto cestu prošli I. Barcza a T. Szaffka 10.7.1910, v našem směru byla přelezená o rok později. Doba zimního přelezu od štrbiny ke štrbině je 2 až 3 hodiny.

Vzhůru: z Červené doliny na Východní Kozí štrbinu (CH) a dále po hřebeni na Zadní Jahňací štrbinu. Místy 2, výlez ze Zadní Žlté štrbiny dva kroky 3.

Dolů: na lyžích S1 Žltou kotlinou přes Žlté pliesko, Vyšné i Nižné Žeruchové pleso do doliny Bílých ples

Západní Kozí štrbina

Od Vyšného Žeruchového plesa vzhůru skalnato-travnatým úbočím do ploché a nevýrazné štrbiny. V závěru se úbočí zužuje do mělkého žlabu. Arno Puškáš uvádí, že tudy vystoupil již J. Bucholtz se svými žáky 8.6.1726.

Vzhůru: sněhová túra do 40 stupňů

Dolů: na lyžích S2

Východní Kozí štrbina

Z kotle Nižné Žeruchové dolinky na štrbinu lezeme sněhovým žlabem, nebo žebrem vpravo od něho. Žlab poprvé prostoupil J. A. Sczepansky směrem dolů 21.5.1934, žebrem sestoupil W. H. Paryski s druhy v srpnu 1953. Ze štrbiny můžeme pokračovat v levém úbočí skal na Kozí štít 1. Návrat vede stejnou cestou.

V případě problémů lze jednoduše sestoupit žlabem na opačnou stranu do Červené dolinky.

Vzhůru: žlabem vede sněhová túra do 40 stupňů, žebro dosahuje skalní obtížnosti 1

Dolů: na lyžích S2+

Kozí štít (2116)

Hřeben Žeruchových veží

Dlouhá hřebenovka není příliš exponovaná ani nevede v obtížném terénu. Nabízí však mohutné výhledy do okolních dolin a na Belianské Tatry.

Z Nižné Žeruchové kotlinky vylezeme lehkým žlabem na Žeruchovou priehybu (1). Pokračujeme širokým travnatým a sutinovým hřebenem, většinou po jeho pravé straně. Oblézáme zprava dva strmé výšvihy a také závěrečný strmý hřebínek, až se dostaneme na Východní Žeruchovou vežu. Prudce sestoupíme už ve skalním terénu (2) vpravo od ostří do Předního Žeruchového sedla. Pár metrů pod vrcholem Východní Žeruchové veže ční ostrý skalní zobák. Z něho se dá slanit 50 metrů pod sedlo a pěšky sestoupit do Červené dolinky (2). Po Širokém hřebeni pokračujeme na Západní Žeruchovou vežu, krátce sestoupíme do Zadního Žeruchového sedla a za chvíli jsme na Kozím štítě.

Výstup trvá podle sněhových podmínek přibližně 3 hodiny, pokud se příliš nejistíme. Prvovýstup Gyula Komarnicky, G. Moiret, L. Rokfalusy, Z. Tóth 23.9.1918. Na túru je vhodné vzít sněžnice kvůli dlouhému přístupu hlubokým sněhem.

Vzhůru: 2

Dolů: Pokračujeme hřebenovkou do Východní Kozí štrbiny a sněhovým žlabem do Červené doliny (1)

Predné Žeruchové sedlo

Nejvýraznějším sněhovým žlabem ve stěně Žeruchových věží a Kozího štítu stoupáme až na sedlo. Ve spodní nejstrmější třetině se někdy objeví led, na jaře i skalní práh přetékaný vodou. V teplejších dnech nebo po vydatném sněžení je tato část výstupu lavinézní. Prvovýstup vykonali Milan Mereš, Arno Puškáš a G. Takáč 23.6.1953. Prvosjezd do Červené dolinky udělal P. Javorský 19.3.1989.

Vzhůru: sněhovým nebo mixovým žlabem 2-3

Dolů: na lyžích S4 na opačnou stranu do Červené doliny

Východná Žeruchová věža

Stanislawského cesta

Pravou částí stěny povšechně směrem k věžičce na pilíři. Lezeme cestou nejmenšího odporu skalními stěnkami a travnatými žlábky a poličkami. Nástup je těsně vlevo od začátku žlabu spadajícího z Prostredného Žeruchového sedla. Komínem vylezeme do travnatých pásů a přes ně pokračujeme do výrazného žlábku. Ten nás přivede na hřeben těsně pod vrcholem Východné Žeruchové věže. Prvovýstup Wieslav Stanislawski, A. Czanocka, J. Pierzchala 11.8.1932.

Vzhůru: mixovou stěnou 2-3

Dolů: hřebenem dolů do Predného Žeruchového sedla a do Červené dolinky.

Žeruchová priehyba

Poslední mělké sedélko, kterým končí rozsocha Kozího štítu. Končí jím skalnaté úseky a dále je již jen kosodřevina. Z Nižné Žeruchové kotlinky vylezeme na priehybu lehkým sněhovým žlabem, nebo po travnatých skálách vlevo (1).

Vzhůru: sněhovým žlabem max 30 stupňů, nebo 1

Dolů: na lyžích S2