Grossvenediger na sněžnicích

Na chatu jdeme s lavinovou sondou

"Příprava je důležitá vždycky, i když jde je o obyčejný výstup na jednoduchou” horu," vysvětlil mi sympatický horal Emil Widmann. Osm let vedl Kürsingerovu chatu (2558 m), která slouží jako jeden z výchozích bod pro výstup na Grossvenediger (3666 m).

Chata uprostřed hor je i v létě dostupná pouze pěšky. Nahoru sice vede lanovka, ale jen nákladní. Postavili ji za II. světové války nacisté, když měli na chatě školící středisko pro horské vůdce.

K lanovce je to 12 kilometrů od hranice národního parku. Dá se k ní dojít pěšky nebo lze zorganizovat taxi, které vás a bagáž na místo přiveze. Odtud už ale každý musí pěšky. Strmá cesta trvá tři hodiny, podle množství sněhu. Není to obyčejný výšlap. Fasujeme sněžnice, lopatku, turistické hole, horolezecký úvazek a dokonce lavinovou sondu.

Cestou na Kürsingerhütte, před výstupem na Grossvenediger

Některé úseky byly skutečně trochu adrenalinové, i když některým členům výpravy se zdály být úsměvné. 

Na otázku, proč to všechno už teď, když lezeme teprve na Kürsingerovu chatu, Emil odpovídá: "Nahoře sněžilo a nevím přesně kolik sněhu napadlo. Poslední kus cesty bude jistě na sněžnice."

"Navíc jsou na trase dva úseky, kde bude lepší jistit se lanem, proto máte ty úvazky," vysvětluje mi Emilův kolega Herbert, také horský vůdce, navíc rakouský horský policista. V hlavě mi vyvstává otázka, jestli jsem si přece jen neukousl větší sousto, než můžu sníst. Na stahování kalhot, je ale brod ještě daleko.

Nejdřív hole, pak lana a nakonec i sněžnice

Cestou k chatě nás nakonec čekalo několik kritických míst. Třeba brodění horského potoka nad 100 metrů vysokým srázem.

Po krátké instruktáži, jak zacházet se sněžnicemi, vyrážíme do kopce. Jsou tři hodiny a my jsme docela odpočinutí. Zpočátku jsou vidět turistické značky, cesta vykukuje z rozbředlého sněhu, ale jak stoupáme, sněhu přibývá a chůze v pohorkách je náročná. Občas se brodíme sněhem i po kolena. Asi po hodině se objevuje skála, kterou bude třeba obejít po traverzovém, asi půl metru širokém chodníku. Na vnější straně jsou železné sloupky, jen na nich chybí natažené lano. Dolů bych padal tak osmdesát, sto metrů. Sněžnicemi připnutými na batoh občas zavadím o skálu a malinko se na chodníčku zapotácím.

Nevěřil bych, jak mi sněžnice přirostou k srdci

Závrať nemám, ale obecně mám k výškám respekt. Ve svahu nad námi vidím, jak lidé z naší skupiny brodí horský potok. Spíš bystřinou, která prudkým korytem míří do stometrové hloubky pod námi. Další pochybnost nahlodává mé sebevědomí. Přece jen mám doma dvě děti. Přes obavy potok nakonec sám bez problémů překonávám.

Lano bylo v některých místech nezbytné. A to ještě nejsme na chatě, odkud máme teprve stoupat na Grossvenediger!

Na druhé straně mi už připravený Herbert podává lano, abych si ho zapnul do karabiny na úvazku. Pohledem do strmého zasněženého svahu mi dává vědět, že tudy vede cesta. Jeden po druhém jištěni lanem šplháme na skalnatý hřebínek, kde nás naši průvodci z lan zase odepínají. Na chatu už je to  jen 40 minut chůze. Cestou si do husté mlhy a hlubokého sněhu ještě stíháme nasadit sněžnice. Zítra v nich půjdeme celý den, a tak je dobré si to vyzkoušet.

Ignaze von Kürsinger založil horskou chatu

Před šestou hodinou večer se z mlhy vyloupne Kürsingerova chata. Je to velký komplex nekolika dřevěných budov, který připomíná horskou vesničku. Kürsingerova se jmenuje proto, že její výstavbu inicioval císařský správce Salcburska – Ignaze von Kürsinger z Mittersillu v roce 1842, tedy rok po prvním úspěšném zdolání vrcholu Grossvenediger.

Chata se postupně rozrůstala až do dnešních 156 lůžek. Funguje vždy od velikonoc do září. To je také doba, kdy je možné dobývat okolní vrcholy včetně Grossvenedigeru. "Je těžké říct přesně kdy a s jakým vybavením se dá dostat nahoru, ale obecně jsou to lyže pd března do června. Celý květen většinou bývá vhodný pro sněžnice. Mačky a cepíny přicházejí na řadu v letních měsících. To ale neznamená, že jako v minulých letech nenapadne nahoře třeba už v srpnu dva metry sněhu," vysvětluje u večeře Emil. Loučí se s námi a upozorňuje, abychom si natáhli budíka na čtvrtou. "V pět hodin vyrazíme na vrchol. Doporučuji jít do postele," usmívá se. Ještě není devět a já už hodinu nemyslím na nic jiného. Pivo, teplá večeře v kombinaci s lehkými obavami, únavou a nadmořskou výškou 2558 metrů nad mořem mě bezpečně vedou do spacáku.

Čtěte o výstupu směrem od chaty Prager Hütte

Cesta na Grossvenediger začíná v pět ráno

Nespím dobře, budím se snad každou půlhodinu celou noc a před čtvrtou čekám 15 minut úplně probuzený, až mi zazvoní budík. I přestože mě přestala bolet hlava, cítím každý sval, ale překvapivě jsem odpočinutý. V pět nasazuji sněžnice, naposledy kontroluji jídlo, vodu, karty a baterie do mého Olympusu, lavinové vybavení, a pak už jen čekám na povel Herberta.

Neprší, nesněží a je docela teplo. Jde se dobře, traverzem překonáváme několik brdků, za kterými jsou jen další stovky metrů sněhu. Jdeme první, před námi žádné stopy. Asi budu Herbertovi a Emilovi muset věřit, nic jiného mi nezbývá.

Po hodině a půl jsme na úpatí ledovce Untersulzbachkees. Horští vůdci dělí naši skupinu po čtyřech a navazují nás na lano. "Ledovec se dost mění, trhliny mohou mít hloubku i několik metrů, bude lepší zůstat viset, než padnout až na dno," směje se na mě Herbert a podává mi oko na laně, abych si ho zapnul do karabiny na úvazku. Také upozorňuje všechny, že právě tady je poslední místo, kde se dá za něco skrýt. Ukazuje na obří kameny nedaleko. Minimálně dámy by měly zvážit, jestli nevyužijí tohle místo jako toaletu. Dřív než ve dvě hodiny odpoledne se sem nevrátíme.

Ledovec není prudký, pozvolnou chůzí hustou mlhou jdeme na laně za Herbertem. Jen on ví, kudy nahoru. Jediný problém zatím způsobuje různé tempo mě a mých kolegů. Když se lano příliš napíná, buď táhnou oni mne nebo já je. když je lano příliš povolené, šlapu si na něj. Ve sněžnicích žádná slast. Další hodina a půl v husté mlze dělá z výstupu stereotypní výšlap. Když ale kolem deváté hodiny vystoupáme nad oblačnost, ukáže se blankytně modré nebe a sluníčko opírající se do Grossvenedigeru.

Vrchol je na dohled, i když nás čekají ještě 3 hodiny chůze

Vrchol je na dohled, přesto nás od něj dělí ještě několik hodin chůze. Nejprve musíme vystoupat do sedla Venediger Scharte (3414 m). Už pod sedlem cítím, jak se mi rychle ztrácejí síly, a tak nutím všechny zastavit a musím se najíst. Jablko a dvě čokoládové tyčinky mě rychle nabíjejí. A i když už tempo není jako na začátku a občas nás předejde někdo na lyžích, stoupáme do sedla, kde nás čeká Emil se svou skupinou. Už zdálky se na nás usmívá a vítá nás s optimistickým: "Myslím, že dnes všichni nahoru vystoupáme! Ještě tak 50 minut, je to už jen 150 výškových metrů."

Zdoláváme poslední výškové metry. Zastavuji na dodýchání co pět minut. Ale moji spolubojovníci jsou tolerantní. Lapají po dechu se mnou. Posledních 150 výškových metrů je výstup ještě strmější. Zaslechl jsem, že kvůli příčným trhlinám se tu občas objevuje i žebřík, aby se dala překonat.

Optimismus, který mi vlil do mysli Emil, mě opouští po deseti minutách. Nemohu popadnout dnech, jde se mi těžko. A tak nechávám zastavit naši skupinu snad každých pět minut. Naštěstí s tím Herbert ani nikdo z kolegů nemá problém. Přesto si v duchu říkám, že jestli to nepůjde, nebudu se nutit. V myšlenkách na to, jak ostatním říci, že nahoru nevylezu, jsem se najednou ocitl na sněhové hraně. Herbert se na směje a ukazuje malý plácek na vedlejším kopečku. "To je vrchol, už jen pár metrů. Pro jistotu si vás ale navážu nakrátko. Pod námi je z obou stran několik stovek metrů hluboký sráz! Kdyby se někomu svezla noha, prostě si jen sedněte," klidně mi vysvětluje.

Chodníček vede asi 50 metrů a před námi se objevuje velký kříž. Je jedenáct hodin. Po šesti hodinách a více než jedenácti stech metrech převýšení stojíme na vrcholku. Jsme tu! Dokázal jsem to, už jsem ani nevěřil. Teprve teď si opravdu užívám výhledy po okolních vrcholcích. Kvůli oblakům jsou vidět jen ty opravdu vysoké, tedy ty nad tři tisíce metrů. Vévodí jim špičatý Grossglockner, nejvyšší hora Rakouska.

HISTORIE: Rudolf Kauschka, vzor všech horolezců

Vzpomněl jsem si na první výpravu, která se na vrchol snažila dostat už v roce 1826. Tehdy se to nepovedlo a Grossvenediger čekal na dobytí dalších 15 let. V roce 1841 ale na vrchol vyšplhalo 26 lidí z celé výpravy.

Autor píše cestovatelský blog My Lost Hat.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě