Slaňování historické

Navazujeme na článek o Dülferově sedu, přelomu v technice horolezeckého sportu a dodnes občas používaném, byť historickém způsobu slaňování.

Pomocné slaňovátko z roku 1942 se nazývalo Topferhaken. Má dost společného z dnešními nepravidelnými osmičkami a slaňovátky jako je třeba Petzl Pirana.

Topferhaken používal Ludwig Gramminger, vynálezce známé Grammingerovy sedačky, která se v obměněné formě při záchraných akcích v horách používá dodnes.

Tenkrát existovalo ještě několik dalších slaňovacích technik. Jsou zobrazeny na následujících kresbách.

Všimněte si, jak probíhá lano na hrudi karabinou a jak lano je na balvanu podloženo novinami, aby se nezaseklo.

To je trošku jiný Dülfer než jsme byli zvyklí, tahalo to trochu za obě ruce, protože to bylo s mnohem menším třením, než když jedna ruka přibrzďovala lano vzadu.

Je jasné, že u mnohých vyvolají moje poznámky jenom náznak úsměvu. Uvědomme si ale, že tyto lanové techniky psala velká alpinistická éra.

Jména Brunhuber, Paulcke a Maduschka jsou pojmem v horolezectví dodnes.

Při slaňování se používala slaňovátka, nebo někteří borci měli kalhoty podšité a každý se pečlivě před slaněním přesvědčil, že má lano pod límcem.

Ono přijít večer do hospody s viditelnými puchýři na krku vyvolalo vždycky hromadu smíchu.

Puchýře v oblasti zadních sfér tak viditelné nebyly.