Horští vůdci uzavřeli kartel

Přinášíme hlavní myšlenky z tiskové konference České asociace horských vůdců.

Jaké vzdělání musí absolvovat budoucí horský vůdce?

Dušan Stuchlík: Jedenašedesát dní trvají přednášky a praxe v terénu, aby se člověk mohl stát aspirantem. Poté může vodit pod dohledem horského vůdce, doškoluje se a nakonec složí zkoušky před mezinárodní komisí. V Česku na nás dohlíželi především Rakušané, ale na školení se přijeli podívat také Italové a Francouzi.

Co musí umět, než se přihlásí ke zkouškám?

Dušan Stuchlík: Předpokládá se velká předchozí praxe. Častá je kvalifikace v oboru, jako třeba horolezecký či lyžařský instruktor, nebo třeba tělovýchovná státnice. Předkládá se dlouhý seznam absolvovaných túr. Při zkouškách se předvádí šestkové lezení v lezečkách a pětkové v pohorkách. Leze se devadesátistupňový led a lyžuje ve volném terénu. Vše na jistotu. Podmínkou je čistý trestní rejstřík a morální bezúhonnost.

Co se v kurzu naučí?

Dušan Stuchlík: Například první pomoc, zdravotnictví, nejmodernější techniku, ledovcové znalosti, chování v krizových situacích, vedení skupiny... Velký důraz se klade na skialpinismus, protože 70 % práce v zimě se odehrává na lyžích. Každá organizace si navíc přibírá lokální speciality. U nás je to specifické pískovcové lezení.

Kolik stojí jedna túra s vůdcem?

Josef Šimůnek: Odsouhlasili jsme si podle stanov, že vůdci budou brát minimálně dvě stě eur brutto za jeden den práce. Na populární túry jako je Mont Blanc nebo Matterhorn se platí vyšší speciální tarify. Jestli se nedostaneme pod křídla státu a nebudou se u nás dělat státem garantované zkoušky, mohli bychom být pohnáni před soud za kartelovou dohodu.

Dušan Stuchlík: Čím je túra těžší, tím stojí více. Dvě stě eur se platí dohromady. Pokud polezeme těžký skalní výstup s jedním zájemcem, zaplatí dvě stovky za den. Když povedu třeba sedm lidí na lehkou skialpinistickou túru, budou to mít sedmkrát levnější.

Jak vypadá nejčastější práce českého horského vůdce?

Karel Kříž: Vůdci z měst, kteří nebydlí na horách, mají činnost velmi pestrou. Především vedou kurzy na skálách a umělých stěnách, anebo si je klienti objednávají na konkrétní výstupy. Vůdci z Alp nebo Tater, kteří sídlí pod horami, často vodí na neznámější tamní kopce.

Jan Bednařík: Ve Vysokých Tatrách se nejvíc chodí na Gerlach, v Alpách na Mont Blanc.

Dušan Stuchlík: Individuálních zákazníků je velmi málo. 90 % práce tvoří klasické výstupy na známé vrcholy normálními cestami a skialpové túry.

Proč by si měli lidé horského vůdce objednávat?

Jan Bednařík: Jde především o bezpečnost. Vůdce připraví a případně navrhne túru, postará se předem o bezpečnost, vede klienta na vrchol a nazpátek a zprostředkuje mu zážitky. Klient mnohdy získá větší zážitky, než by měl bez vůdce.

Jak je klient zabezpečen v případě nehody?

Dušan Stuchlík: Ve Francii či Německu jsou zkoušky státní a tedy pod dohledem úředníků. To je nejlepší řešení. U nás jsou to zkoušky v rámci profesní organizace. Stejně jsme si všichni museli vyřídit živnostenské listy podle českého živnostenského zákona jako horští průvodci. Naši klienti jsou pojištěni v rámci naší hromadné pojistky na námi způsobené škody. Jinak se tomu také říká pojištění odpovědnosti. Pokud bychom například zavedli klienta do lavinového terénu, nebo bychom se vlastní vinou dostali do bouřky, a něco by se mu stalo, zaplatila by to pojišťovna.

Na jakou částku je pojistka sjednaná?

Dušan Stuchlík: Celková výška plnění je okolo pěti milionů na jeden případ. Pojištění se týká záchranářsko akce, zdravotnického ošetření, ztráty vybavení i náhrady ušlé mzdy. Jsou z toho vyloučené některé případy, jako třeba náhrada příliš vysoké mzdy. Pojišťovna odmítá vyplácet příliš bohaté lidi, jako třeba burzovní makléře. Horský vůdce ani pojišťovna neodpovídají za situace, které klient způsobí vlastní vinou. Například když jedou vůdce a klient na lyžích, a klient si při tom zlomí nohu.

Vůdcovské zkoušky udělalo osm lidí, ale vůdců je jen sedm. Čím to je?

Josef Šimůnek: K žádosti o vůdcovské oprávnění se přikládají další papíry, například potvrzení finanční bezúhonnosti, výpis z trestního rejstříku a další. Něco z toho nesplnil.

Co bylo konkrétní příčinou jeho nepřijetí za horského vůdce, jaké papíry nedodal?

Josef Šimůnek: Nechci to komentovat. (Poznámka redakce: Jedná se o Viktora Kořízka, který je členem krkonošské horské služby a lavinovým expertem pro výuku, též správcem chaty Děvín v Modrém dole v Krkonoších.)

Jak se Česká asociace horských vůdců staví k zákazu používání magnézia na pískovci?

Josef Šimůnek: Dodržujeme Pravidla lezení na pískovci, která jsou součástí povolení orgánů ochrany přírody pro horolezectví.

Většinu z vás jsem viděl na fotografiích v časopisech, jak lezete na písku s maglajzem...

Radek Lienerth: Něco jiného respektujeme jako Česká asociace horských vůdců a jinak se k tomuto problému stavíme jako lezci. Když lezeme s klientem, jsou to všechno cesty, kde je magnézium zbytečné. Když lezeme sami, tak je to jiné.

Karel Kříž: Otázka magnézia na pískovci je pro naše klienty nezajímavá. Nejsou to většinou horolezci a nechápou, proč by se s magnéziem lézt nemohlo.

Horolezci o horských vůdcích říkají, že jsou občas agresivní na štandech a prý ohrožují jejich bezpečnost.

Josef Šimůnek: To bychom se museli bavit, kdo to říká...

...v internetových diskusích i debatách na horských chatách se vyprávějí historky, jak horští vůdci dělají nemilosrdně místo pro své klienty na úkor ostatních horolezců. Nejčastěji se mluví o normálce na Dachstein a Grossglockner.

Josef Šimůnek: Na tyto cesty praví horolezci nechodí. Když už tudy sestupují, tak určitě ne v sobotu, kdy je tam největší nával.

To znamená, že na tyto výstupy mají právo jen horští vůdci?

Jan Bednařík: Je to jako kolektivní vina. Někteří vůdci to udělají a sveze se to na všechny.

Antonín Volk: Někdy je to nutné. Vůdce spěchá, protože musí být s klientem dole v určitou dobu a nestíhá to.

Radek Lienerth: Je také otázka, jak kdo vnímá nebezpečí. Už jsem byl svědkem, že jsem dolezl na štand se třemi pevnými body, do kterého jsem se chtěl s dovolením zajistit, ale horolezec to odmítl. Podle něho to bylo nebezpečné.

Jaký je vztah Českého horolezeckého svazu a České asociace horských vůdců?

Dušan Stuchlík: Oficiální vztah není žádný. Někteří z nás školí horolezecké instruktory, ale to je iniciativa jednotlivců. Je to tak i jinde ve světě. My vodíme komerčně, horolezeckém svazy jsou dobrovolnické organizace.

Může přijít horský vůdce o licenci?

Dušan Stuchlík: Poruší-li hrubě své povinnosti, přijde o ni. Třeba kdyby vedl na Grossglockner čtyřicet lidí. Starší vůdci opouštějí práci podle své úvahy, nebo vodí lehčí túry. Ono je to tak, že klienti vyhledávají vůdce, kteří jsou věkově, výkonnostně i povahově podobní. Na skalkách lze potkat pětadvacetiletého atleta se skupinou teenagerů, stejně jako padesátiletého vůdce na klasické lyžařské normálce k vyhlídkovému vrcholu s postarším manželským párem.

Jsou ve vašem povolání také ženy?

Dušan Stuchlík: Je strašně málo žen, které se živí voděním. V Česku není ani jedna. V Rakousku je jich ani ne deset na 1400 mužů. Není to prostě povolání přívětivé k ženám. Ženy jsou třeba šikovné na skálách, nebo na lyžích, ale mají potíže se záchranou. Slabá žena těžko tahá stokilového chlapa na laně. Navíc se život horského vůdce se odehrává na cestách, žije z otevřené sportovní tašky, 250 dní v roce je mimo domov a to ženám nesvědčí.

Josef Šimůnek: Není to typicky ženské zaměstnání.