Jižní strž na Castellaz, lidská jatka

Takových skalnatých kopečků je v Dolomitech nepočítaně. Jenomže Castellaz (Castellazzo) se vypíná přímo nad Passo Rolle.

Toto dvoutisícové sedlo mezi vápencovými Dolomity a žulovými Bellunskými Alpami zaujalo nejenom turisty, horolezce, lyžaře, cyklisty a stavitele silnic, ale také vojáky.

Horolezecký výstup je bezpečnější než pěší

Letošní zimu jsme se rozhodli, že na Castellaz (2033 m) vylezeme. Zvolili jsme cestu Jižní strží. Na značené turistické normálce totiž hrozilo aktutní lavinové nebezpečí.

Od silnice přes Passo Rolle jsme vyjeli lanovkou na vedlejší travnatý kopec Costazza (2290), nasadili skialpinistické lyže a na nich během půl hodiny došli pod Jižní strž. Je to zdaleka viditelný sněhový komín v čelní skalnaté stěně. Navíc pod ním stojí jednoduchý turistický rozcestník, a tak s orientací nebyl nejmenší problém.

Lyže jsme nechali u rozcestníku a vystoupali po travnatém svahu pod skály.

Překvapení uprostřed: Sto let staré klubko ostnatého drátu

Samotná Jižní strž má strmost asi 50 stupňů, možná o trochu víc. S lanem jsme lezli jen dvě délky a obě jistící stanoviště jsme zbudovali po pravé straně kryté skalními převisy.

Na začátku poslední délky se nám do cesty postavil skalní výšvih, už zdola dobře viditelný. Jeho horolezecká obtížnost byla patnáct metrů metrů 3 UIAA. Největší překážkou však nebylo samotné lezení, ale překvapení uprostřed - klubko rezavého ostnatého drátu. Opatrně a složitě jsme ho oblezli.

Ostnáč tady zbyl ze zuřivých bojů 1. světové války. Měl bránit rakousko-uherským horským myslivcům Kaiserjäger, aby pronikli do postavení elitních italských horských jednotek Alpini. Nám se to podařilo. Na konci této lanové délky jsme stanuli na kamenných vyskládaných plošinách, které tu zůstávají, ačkoliv je Alpini opustili již před pětadevadesáti lety.

Kristus jako Buddha

Nahoře jsme si prohlédli tři kříže. U největšího z nich sedí zamyšlený mramorový Kristus a nabádá všechny příchozí: "Mysli, modli se a usmívej se." V kulise skalních velikánů vypadá jeho písemný vzkaz jako od dalajlámy z Himalájí.

S překvapením jsme zjistili, že skalní vrcholová plošina i úbočí jsou prošpikované kavernami, prostřílenými cestičkami a srovnanými plošinami pro baráky, které už dávno vzal čas. Do některých skalních místností jsme se ještě skoro sto let po zdejších bojích, podívali.

Sestoupili jsme dolů přibližně ve směru značeného turistického výstupu severovýchodním svahem. Náš odhad lavinéznosti byl bohužel dobrý. Sněhové vrsty si sedaly se zlověstným žuchnutím na sebe, svrchní kůra se prolamovala a návrat nebezpečným terénem pro lyže byl nebezpečný a tím pádem psychicky vyčerpávající.

Celkem nám celá túra z Passo Rolle na Castellaz od parkoviště k parkovišti trvala čtyři hodiny.

Strategické místo v zapadákově

Passo Rolle bylo na začátku 1. světové války zapadlé sedlo, kterým byla nedávno postavená silnice spojující tři nevýznamná údolí. Už o rok později se ale stalo místem tvrdé poziční války nejlepších horských vojáků Rakouska-Uherska i Itálie. Rakušané zatlačili Italy do jejich vlastního území. Italská fronta se v Dolomitech, Julských, Kamnišských Alpách a také v ledovcových masivech Ortleru a Adamella zkroutila tak, že v každém údolí a na každém kopci byla jiná jednotka.

Castellaz je sice nevýrazný kopec mezi obrovskými sedly a vysokými horami, ale stal se pěstí italské armády na samém hrotu obranné linie.

Pokud chceme, dodnes můžeme sledovat, kudy vedla italsko-rakouská fronta: Od Cima d'Asta na Cauriol a Passo Rolle, dál na Passo San Pellegrino, pokračovala přes Marmolada a Col di Lana, a ještě dál na Falzarego, Lagazuoi, Tofane, Cristalo a Tre Cime di Lavaredo až do Passo di Monte Croce a Carnico.

Poblíž Passo Rolle šlo zhruba o to, že dnešní lyžařské centrum Predazzo bylo v rukou Italů a dnešní lázeňské město Belluno a drahé hotelové městečko San Martino di Castrozza bylo v rakousko-uherském držení.

Bílá smrt byla strašnější než nepřítel

Okolí Passo Rolle, dost podobně jako celé Dolomity, připomínalo lidská jatka. Bojovalo se tu o každý metr země. Vojenské jednotky měly vykopané zákopy někde je pár metrů od sebe, navzájem se bez milosti stříleli, tahali kanóny do velehorských výšek (nejlepší děla, která používaly obě strany, byly ze Škodovky), podkopávali svá postavení a minéři bez skrupují odstřelovali celé kopce i s jejich posádkami. Přesto si nepřátelé téměř viděli do talířů, vzájemně cítil vůni podávaných jídel a slyšel povely velitelů i naříkání raněných.

Větší oběti, než kulky, bomby, náboje, bodáky, naostřené polní lopatky a plyn si však vybírala na Italské frontě Bílá smrt, jak ji nazývali sami vojáci. Laviny, mráz a sněhové bouře. V zimě 1916 klesly teploty ke čtyřicítce pod nulou a vojáci zamrzali na hlídkách. Jednoho strašného dne bylo evidováno na celé frontě deset tisíc mrtvých Italů pod lavinami. Jindy smetla lavina v jediném okamžiku 150 Rakušanů během bohoslužby i s feldkurátem.

Horská vojenská postavení se špatně zásobovala. Stezky byly často v dosahu nepřátelských děl nebo ostřelovačů, případně kamenných či sněhových lavin. Provizorní lanovky nejezdily za špatného počasí. Zásobovací kolony z italských i rakouských nížin se těžko dostávaly do hor.

Každý kopec patřil někomu jinému

Průměrná váha rakouského vojáka, když skončila válka v Dolomitech, byla pouhých padesát kilogramů. Pro srovnání: Po osvobození koncentračních táborů za 2. světové války, měli reálnou šanci na přežití vězni, kteří vážili okolo čtyřiceti kilogramů. Více vyhladovělí často umírali na podvýživu a selhání vnitřních orgánů, i když se jim dostalo lékařské péče.

Jenže za 1. světové války si voják těžko mohl vybrat, kde by to měl lepší. Na Ukrajině řádil hladomor mezi civilisty i v armádách. V Haliči (východním Polsku) byla vyhladověna a posléze zničena jedna z největších evropských pevností Přemyšl, když se přes ní několikrát převalila fronta a o život přišlo čtvrt milionu lidí. Ve vyčerpávajících bojích u největší městské pevnosti Verdun se navzájem postřílelo tři čtvrtě milionu vojáků. Na řece Sommě se fronta pohnula o tři kilometry a při tom zahynulo přes milion vojáků.

Passo Rolle, horská skupina Pala a všechny hory i sedla okolo něho je dodnes provrtané tunely, štolami, zákopy, podzemními kryty i zásobárnami. K nim vedou vojenské stezky a chrání je obranné zdi a mnohdy i smotky ostnatých drátů. Boje se vedly nejvíc na vrcholech Castellaz (Italové), Tognazza (Italové byli tam, kam dnes jezdí lanovka), Cavallaza (Picolla patřila Italům a o hlavní vrchol se přetahovali Rakušané s Italy), Colbricon (Rakušané) a v malém úzkém sedle Colbricon (tady zemřelo na pár desítkách metrů čtverečních hodně vojáků obou válčících stran).

Válka v Passo Rolle na internetu

Válka v okolí Passo Rolle (Albergo Vezzana)

Válka v Passo Rolle (Passorolle.net)

Boje o Colbricon (Sentieri di Guerra)

Doporučené vybavení

* Lavinové vybavení (vyhledávač, sonda, lopata) - nezapomeňte se předem informovat na lavinou situaci!
* Skialpinistická výbava (lyže, pásy, hůlky, boty, přilba, lyžařské brýle). 
* Turistická výbava (batoh 40 l, zapalovač, čelovka, mapa, lékárnička, mobil, opalovací krém, tmavé brýle, bivakovací pytel).
* Horolezecké vybavení: 2 cepíny, 2 karabiny se zámkem, 5 expresek, lano 2x50 m, sedací a hrudní úvazek, jistítko, mačky, základní sada vklínenců, 4 smyčky.
* Teplé oblečení (čepice, kalhoty a bunda, návleky na boty, 2 páry rukavic, funkční prádlo, ponožky, fleece nebo softshell).
* Peníze, doklady, pojištění, fotoaparát nebo kamera.
* Horké pití v termosce a jídlo na celý den.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě