Mount McKinley / Denali 6194 m

Na jeden z vrcholů sedmi kontinentů Mount McKinley v Severní Americe vylezli v minulých dnech výškový horolezec Miroslav Caban a cestovatel Ruda Švaříček. O výstupu píše Miroslav Caban.

14. června

Letíme oba dva, Ruda Švaříček a já, do města Anchorage na Aljašce, ale každý jiným letadlem. Ruda má nějaké povinnosti s natáčením pořadu Cestománie pro ČT1, takže volí mezipřistání v San Franciscu, a já letím přes Atlantu. V Anchorage nás už čeká můj známý, kterého vidím poprvé v životě, ale znám se z jeho maminkou, která je velkou fanynkou hor, ta řekla svému synovi, ať nám pomůže, kdyby jsme něco potřebovali. K našemu překvapení jedeme do nádherného aljašského srubu uprostřed pravé divočiny bez civilizace. Toť první bomba Aljašska! Druhá bomba byla ale negativní, protože se moje zavazadla ztratila někde na planetě a létají kdoví kam. Nikdo je nikde na letištích, kde jsem byl, nevidí.

15. června

Čekáme na moje zavazadla a odpoledne se dovídáme, že se objevila někde daleko, a že večer mi je dovezou až do srubu. Většinu dne hledíme na řeku pod srubem, ve které by se měli každým dnem objevit lososi. Když sedíme v kuchyni u jídla, vidíme nad divokou přírodou na náš cíl Mount McKinley. Večer je tady, zavazadla taky a tak kolem druhé hodiny ráno za světla uléháme naposledy před výstupam do měkké postele.

16. června

Jídlo v supermarketu nás stojí 300 USD. Jen se nám zatočila hlava z té sumy, ale snad máme vše. Lítame ještě kvůli maličkostem, ale večer odlétáme nejzkušenější společností na ledopád pod Denali / Mount McKinley. Let je úžasný, akorát počasí se nějak splašilo a celé nebe zakryla oblaka. Něco se dělo špatného, protože i pilot byl nervózní a honil nás, jak se dalo. Večer jsme tedy přistáli na ledopádu a hned založili stan na přespání.

17. června

Budím se v noci kvůli šílené vánici a pořád bouchám do stanu, na kterém je každou hodinu kolem sedmi centimetrů sněhu. Hustě snězí a Kinley nám dává jasně najevo, že nebude zadarmo. Přes den přechází sněžení v prudký liják a my se od rangerů dovídáme, že prši i v základním táboře ve výšce 4200 m n.m. Jsme aklimatizovaní z Mont Blanku, ale teď je nám to na nic, když nemůžeme pokračovat dál. Snad nám to vydrží. Změnami teplot se nám všude sráží vlhkost až do neunosné míry. Navlhlé věci a spacák nevěstí nic dobrého.

18. června

Déšť nepřestává, a tak se rozhoduji, že tuto situaci popíšu aspoň do mailu domů. Všechnu techniku mám v jediné speciální tašce pro počítače. Je tam počítač od Hewlett-Packard, satelitní telefon Iridium a spousta kabelů, dobíječek baterií přes solární panel a taky samotný solární panel. Nechybí ani můj mobilní telefon. Zděšení přišlo hned po zvednutí tašky do vzduchu. Ne kapičkami, ale proudem tekla voda z tašky přes zip ven. Všechno bylo v háji. Satelitní telefon, počítač, solární panel, mobil, nabíječky. Prostě konec snů o volání a komunikování s republikou. Předpověď počasí? O ní jsem mohl jenom nechat snít!

19. června

Počasí si řeklo, že máme už asi dost, a tak se s Rudem pouštíme na skialpinistických lyžích do dlouhého, ale fakt hodně dlouhého pochodu do base campu (základního táabora). Kromě batohů na ramenou taháme za sebou sáňky, na kterých máme nemálo zátěže. Dole nás moc nepodpořili borci, kteří právě slezli z hory s nepořízenou. Sdělili nám, že čekali na vrcholový den deset dní a nakonec odjeli bez vrcholu. Proto jsme taky nakoupili jídla pro dva lidi na měsíc. Po chvíli tahaní sáněk to bylo hodně znát. Ruda přišel v pohodě, ale já, s tou mojí komunikačni výbavou, která vážila kolem deseti kilogramů navíc, jsem došel jako zbitý pes. Hned se rozhoduji, že kromě satelitního telefonu všechno zakopu do sněhu, označím a potom za dva týdny vykopu. Uléhám s vizí, že by mělo být další den líp.

29. června

Počasí na ledopádu ukázalo, že cokoli co si doma človek naplánuje a zařídí, mu může Denali / Mount McKinley za dva dny úplně zrušit. Přílet na ledopád a samotné přistání dopadlo perfektně. Postavili jsme stan a půl hodiny po jeho postavení začalo několikatýdenní peklo. Nejdřív začalo sněžit a sněžilo celou noc. Ráno se změnilo sněžení na ukrutný liják, který neměl konce a trval nepřetržitě dva dny. Všechno zvlhlo. Všude byla voda, která se vysrážela na všem, kde bylo trochu kovu. Sřídání teplot několikrát za den dalo zabrat všemu a všem v táboře i přistávaci ploše pro letadla. K mému totálnímu zklamání na začátku expedice byla voda i v tašce, ve které byl počítač a satelitní telefon. Po deseti dnech jsme počitač HP Omnibook 6000 vyhrabali ze sněhu a v dnešní době vám z něho posílám zprávu domů. Se zakopáním počitačů jme udělali velice dobře, satelitní telefon se nám podařilo rozběhnout asi půl hodiny před odletem z ledopádu.

Od přistání na ledopádu jsme dělali po pěti dnech první pokus o vrchol, kdy jsem došel sto výškových metrů pod vrchol a pro náhlou změnu počasí jsem to musel otočit. Teplota se v průběhu deseti minut změnila na minus 35 stupňů a vítr dosahoval rychlosti čtyřiceti metrů za sekundu. Ruda to otočil o něco dřive. Druhý pokus jsme zopakovali po dvou dnech, kdy jsme spolu prožili snad nejdelší den ve svém životě. Strávili jsme 20 hodin na nohou. Pokus byl úspěšný, a tak jsme společně stanuli na nejvyššim vrcholu Severní Ameriky dne 26. června.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě