Vertikální rauš na Mount St.Elias

"You crash, you’re dead," říká rakouský lyžař Axel Naglich o sjezdu z Mount St. Elias (5488 m) k oceánu. Spadneš a zabiješ se.

Nápad z letadla

Spolu s Rakušanem Peterem Ressmannem a Kanaďanem Jonem Johnstonem vystoupají a sjedou oněch 5488 výškových metrů. Věří tomu.

Architekt Naglich přišel před třemi lety na nápad lyžovat z Mount St. Eliass, když nad ním letěl v letadle. Posedlost svým projektem okamžitě přenesl na svého přítele a lyžařského instruktora Ressmanna. Na poslední chvíli se k týmu připojil stavitel Johnston.

Ne každý se vrátí z vrcholu

Tým se dostává na Haydenův hřeben (3000). Předpověď zní na několik dní fantastického počasí díky stálé tlakové výši. Je to pro lyžaře skutečný dar bohů.

Trojice Naglich - Ressmann - Johnston není první, kdo se o slyžování největšího převýšení světa pokouší.

Naposledy zkusili zvládnout tento husarský kousek Američané Aaron Martin a Reed Sanders v roce 2002. Byli aklimatizovaní, měli několik dní výborného počasí, ale těsně pod vrcholem je zabila bouře. Jejich těla nebyla nikdy nalezena a Eliáš si je nechal jako rituální obětiny.

Hrozí deskové laviny

Aklimatizace proběhla v pořádku. Všichni tři muži chtějí na vrchol. Jenže přichází silný vítr. Paradoxně jsou lyžaři i jejich podpůrný tým přibiti k zemi pod slunnou oblohou. Teplota klesá na deset stupňů Celsia.

Ještě horší je, že silný vítr dusá sníh na nebezpečných svazích a dělá na nich ještě nebezpečnější deskové laviny.

Trojice tedy sestupuje zpět skalnatým kuloárem na Tyndallův ledovec a po něm na mořské pobřeží Icy Bay.

Tři sta metrů pod vrcholem se musejí otočit

Rakousko-kanadské družstvo nemyslí na ústup. Muži si odfrknou, počkají na lepší počasí a za týden jsou zase na Haydenově hřebeni. Podmínky na svazích se stabilizovaly.

Do večera dolezou do výšky přibližně 4000 m. Na zítřek si nechávají dvanáct set metrů výškových metrů technického lezení a zbytek dorazí po vrcholovém sněhovém svahu.

Jenže člověk míní a Bůh (příroda) mění. Teplota klesá na osmnáct stupňů pod nulou a ranní odchod se protahuje do půl deváté, až začne svítit slunce. Vrcholový pokus končí tři sta metrů pod vrcholem.

Dostali jsme se z pěkné bryndy

Zvedá se vítr a na dvanáct hodin přibíjí lyžaře do bivaku. Následující den se vracejí difuzním světlem s nulovou orientací zase na Haydenův hřeben. Je to další prohraná bitva s množstvím nakumulovaného sněhu. Jsou rádi, že se živí dostávají zpět.

Po třech dnech je družstvo letecky převezeno do bezpečí. Okno relativně dobrého počasí se uzavírá.

Jon Johnston akci vzdává. Podle něj jde všechno na levačku. "Pokud bychom měli ještě jeden den hezkého počasí, byli bychom nahoře," později uvedl Johnston. "Kdybychom strávili ještě jednu noc na hoře, byli bychom v pěkné bryndě."

Nevrátíme se znovu?

Zbylý tým čeká pod horou na svou další šanci, ale jeho vytrvalost zůstane bez odměny. Za týden ztrácí aklimatizaci. Vrací se zklamaně do Rakouska.

Návrat na Mount St. Elias je ve znamení střídmosti. Zatímco první pokus podporovaly desítky lidí, teď jsou na výstup jen čtyři. Lyžaři Naglich a Ressmann, kameraman a horský vůdce. Jejich přístup je typicky evropský - chtějí být lehcí a rychlí.

Během několika dní jsou zpět na Haydenově hřebeni. V noci zdolávají strmé skalní stěny, kde se žula rozpadá při prvním doteku. Lana z prvního pokusu jsou rozedraná a nepoužitelná.

Tým balancuje na hraně rozhodnutí, zda se otočit podruhé. Nakonec Naglich bere rozhodnutí na sebe a jde se dál. Noc tráví společně ve čtyřech tisících metrech.

Rychle, bezpečně, odpovědně

Do rána napadne množství čerstvého zrádného sněhu. Pod sebou pozorují deskové laviny, reálné nebezpečí hrozí i jim. Na plošších úsecích, kde lze očekávat ledovcové trhliny, se družstvo jistí lanem. Ve strmějších pasážích lezou pro urychlení každý zvlášť.

Naglich komentuje taktiku lapidárně: "Jeden na laně spadne a čtyři jsou mrtví. Proto jsem počítal s tím, že bez lana spadne jeden a ostatní přežijí." Důležité je, že jsou rychlí, což je klíčem k úspěchu na hoře, kde se počasí mění každým okamžikem.

Poslední tábor je postaven ve 4700 metrech. Všichni probdí celou noc, protože teplota klesá na čtyřicet stupňů pod nulu.

Summit Day teď anebo nikdy

Ve vrcholový den všichni velmi riskují. Boří se po pás do sněhu, nahoře prolamují ldovou kůru, dole nařezávají deskové lavinky.

Eliáš brání svých posledních padesát metrů strmými nestabilními séraky. Nagel mezi nimi nachází úzký průchod a prudkým vyledněným žlábkem dolézá na vrchol.

Axel Naglich a Peter Ressmann stojí na vrcholu Mount St. Elias 11: srpna 2008 ve 12:50 hodin. Na vrcholu pobyli deset minut. Ne více.

Lyžování není ani trochu super

Nabírají trochu kyslíku do plic, nazouvají lyže a jedou nestabilním sněhem k poslednímu výškovému táboru. Navrch je ledová kůra, pod ní různorodý prašan. "Nebylo to super lyžování, tato hora ho nikdy neposkytuje," míní Naglich.

Za hodinu jsou v táboře (4700). Balí vybavení a natěžko sjíždějí o tábor níž (4000). Tam naposledy přespávají. Vyjedou už v půl třetí ráno, aby jim slunce nerozměklo terén při dalším sjezdu. Už v poledne jsou na Haydenově hřebeni (3000).

Tyndallův ledovec je také nebezečný, pozor na to

Musejí se navzájem přesvědčovat, aby udrželi pozornost. Tyndallův ledovec pomalu ztrácí sníh, trhliny jsou nebezpečné a často nejsou vidět. Přesto oba v pořádku dorazí k moři na Icy Bay.

Sjeli zřejmě nejdelší svah na světě s převýšením 5488 metrů. Od vrcholu až k moři.

Poznámka Horydoly

Horu Svatého Eliáše téměř jistě nesjel na lyžích jako první Axel Nagel. Cestou Mira Face lyžovala již trojice Lorne Glick, James Bracken a Andy Ward v roce 2000. Americké zdroje také nejasně uvádějí dva neznámé telemarkery a připouštějí i několik možných dalších úspěšných pokusů.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě