Potrava není vždy jídlo

Je to celkem jednoduché popsat, co jím na mých cestách:

Úplně jednoduché jídlo na hory

Když se pohybuji ve vysokohorském nebo lezeckém terénu, tak je to jasná věc - váha potravin hraje dost důležitou roli. Je obtížné tahat v ruksaku kastroly a velký vařič a k tomu ještě kila nějakých potravin.

Když se nejedná o týdenní pochod po hřebenech bez možnosti kontaktu s civilizací, tak se člověk bez problému omezí a nakonec malé hladovění či trochu žízeň není na škodu.

V kletráku jsou většinou úplně jednoduché věci jako uzenky, suché salámy, kus tvrdého sýra, sušené ovoce, pemikan, čokoláda, popřípadě hroznový cukr nebo fruktóza.

Někdy přidám i černý chleba, když se nejedná o nějakou příkrotinu. Minivařič, třeba na suché palivo (Juwel už jsem dávno kvůli benzinovému smradu odepsal), mi umožní si aspoň jednou za den, když mi to terén dovolí, udělat litr teplého nápoje, což je většinou černý čaj, někdy je to jenom teplá limonáda vytvořená z prášku. Prášek má tu výhodu, že se dá zamíchat i do studené vody, když ji člověk někde v okolí najde – s čajem to ale nezkoušejte.

Dva chleby a ovoce na den stačí

Při denním výšlapu někam do přírody se obsah ruksaku smrskne na dva obložené chleby (mazací sýr a na to suchý salám, nebo chleba se sádlem) a k tomu třeba jedno, dvě jablka nebo hrušky. Často se ale stane, že toho polovičku přinesu domů a pak mám ten zbytek k večeři.

K pití většinou v takovém případě netahám nic, vždycky člověk najde nějaký pramínek tekuté vody. K tomu je potřeba mít aspoň půlmetrovou plastikovou ohebnou trubičku – aby se nasání vody z malého vodního čůrku, tekoucím dolů po skále, lehce dalo uskutečnit.

Na horské chaty se dá spolehnout

Při vícedenní akci se obsah ruksaku zdvoj– či ztrojnásobí a spoléhám někdy na to, že si někde civilizovaně dám aspoň jednou za den nealkoholický nápoj nebo čaj.

Rozšoupnout se v horské chatě není zrovna moje parketa. Chataři ale takovéto hosty nemají příliš v lásce, a tak mi často nezbyde nic jiného, než si ustlat nedaleko chaty pod nebesy.

Hlavní je pití, mlsný jazyk musí jít stranou

Při pohybu v subtropickém pásu se potraviny omezí a zvětší objem tekutin. Je úplně jedno, jestli to je minerálka nebo třeba Coca-Cola. Tu člověk na rozdíl od ostatních tekutin dostane i v nejexotičtějších a nejzapadlejších destinacích tohoto světa.

Pohyb v teplé džungli nebo v píscích Sahary bez dostatku tekutin je totiž zásadní životní chybou. Znalec v takovýchto místech je schopen najít někdy i něco na uchlácholení pocitu hladu v okolní bilologii, ale hlad se prostě snáší snadněji než žízeň. Bez jídla vydržíte týden i více, bez tekutin jste po dvou dnech na kolenou a netrvá dlouho, kdy pak opustíte tento svět.

Je tedy jasné, že mlsný jazýček nehraje u mně žádnou roli, vaření je otázkou pokud možno málo minut a parta, většinou, má k tomu stejný postoj jako já – někdy jim to chutí, někdy ne – ale hlad je nejlepší kuchař.