Přes Jizerky na koloběžkách těsně před prvním sněhem

Zdolali jsme za víkend 30 kilometrů s převýšením 1000 metrů. Lezli jsme po skalách, přespali pod širákem a svezli se na koloběžkách.

Z Prahy jsme přijeli Flixbusem do Liberce. Za pár minut vysprintovali z centra města na nádraží a přesedli na vlak do Bílého Potoka. Na koloběžkách jsme dorazili k rozcestí pod vodopády Černého potoka a oba stroje jsme nechali stát za kamenem v lese.

V sobotu jsme lezli v oblasti Hlídačů Koutu a v neděli na Kazatelně a Hajním kostele. Odpoledne jsme hodili na záda těžké batohy se spacáky, karimatkami, teplým oblečením a hlavně horolezeckou výbavou.

STRAVA.com: sobota z Bílého Potoka k Černému potoku a neděle přes Poledník a Kristiánov do Liberce

Nastala tortura. Zpočátku jsme tlačili koloběžky po bývalé horské silnici údolím Černého potoka, ale pak se štěrková cesta změnila na strmou Kozí stezku plnou balvanů a koloběžky jsme museli přihodit na záda k batohům.

Kozí stezka má podobnou historii jako vedlejší Viničná cesta a Štolpišská silnice, za které se učili stavitelé alpských silnic. Kozí stezka byla ještě odvážněji trasována a opěrné zdi z obrovských žulových kvádrů dodnes vypadají monumentálně. Na rozdíl od Štolpišské silnice ovšem nebyla dostavěna. Přišla 1. světová válka, nedostatek lidí a peněz. Po ní se změnila doprava dřeva i dalších nákladů v Jizerských horách a nebylo potřeba stavět tak náročnou komunikaci. V ukončení stavby sehrál roli také mnohem náročnější terén v horní části rokle. Stavba byla opuštěna a propojení s náhorní plošinou Jizerských hor vede jen po kamenité pěšině. Navíc horní část Kozí stezky odnesly meziválečné povodně a po 2. světové válce se provalily opěrné zdi v některých zatáčkách. Z lesní silnice se stal v horský chodník.

Stáhněte mapu Jizerské hory 1:25 000

Teprve nad Poledním vodopádem jsme mohli zase stoupnout na stupátka. Stále po zelené turistické značce jsme se drželi v údolí Černého potoka. Vystřídali jsme štětovanou svážnici, betonovou panelku, asfalt a na Holubníku dokonce povalový chodník přes rašeliniště.

Pak jsme se spustili po červené značce Korálovou cestou dolů do Kristiánova. "Proč brzdíš?" pokřikovala na mne Hanka před některými zatáčkami. "Nevidíš štěrk na zemi? Jedeme přes šedesát!" Ztráceli jsme pojem rychlosti.

Padalo odpolední šero, poslední rozumný vlak jel v šest hodin z Liberce. Bylo třeba spěchat. Vjeli jsme na asfaltovou silnici. Zatím bez provozu. Na Šámalově cestě a potom na silnici do Bedřichova nás řádně vyprudilo několik krátkých, ale nepříjemných stoupání. Museli jsme s těžkými batohy jít podél svých strojů. Poslední podobné stoupání nás čekalo ještě do Bedřichovského sedla.

ČTĚTE Z JIZEREK: Na koloběžce podél Smědé do Polska a zpět

Pak už jsem jen letěli kopcem strmým tak akorát a zábavně zatočenými serpentinami. Blikačky na batozích ukazovaly řidičům, že jsme na silnici, ale nejedeme pomaleji než oni. Vymáčkli z koloběžek sedmdesátku, ale pustit brzdy rychleji jsme se báli.

Městem Liberec jsme projeli už po tmě. Minuli jsme Turnhalle, překonali nejsložitější křižovatku na Šaldově náměstí, projeli autobusové nádraží na Fügnerově ulici a doploužili se do kopce na nádraží. Měli jsme toho dost.

Zobrazit místo Koloběžka - Scooter na větší mapě