Viničná cesta v Jizerských horách skoro po rovině

Jizerské hory mají dvě tváře. Přívětivou ukazují na jih do Čech - mírné svahy protíná množství pohodlných cest a silniček sjízdných v zimě na běžkách a v létě na kole, osady i samoty stoupají vysoko k hřebenům. Drsná jizerská tvář se dívá na sever do Německa a do Polska - strmě spadá do podhůří, slunce sem pořádně nezasvítí, obrovské buky stíní skalnaté hřebeny poseté černými žulovými skalisky. Domy se choulí až hluboko pod horami.

Právě severní Srázy protíná překvapivě pohodlná svážnice s podivným názvem Viničná cesta. Někdy se jí říká také Viniční cesta nebo původním německým jménem Weinkellerstrasse.

Kde se vzala vinná réva ve studených horách? Nikdy tady samozřejmě nerostla, ale vzpomněli si na ni místní usedlíci, kteří si pečlivě všímali přírodních jevů. Jedna terénní úžlabina s malým potůčkem nedaleko začátku Viničné cesty má po celý rok stálou teplotu vzduchu, v létě se tady drží zima a v zimě teplo. Zdejší mikroklima tedy funguje podobně jako ve vinném sklepě. A ten už zdejší lidé znali, protože lepší hospody podávaly hostům kromě kořalky a piva také víno.

Pro turisty, cyklisty, horolezce i děti

Viničná cesta patří k nejkrásnějším turistickým trasám v Jizerských horách. Začíná v Oldřichovském sedle, dříve zvaném Hemmrich, a končí v ústí dvou spojených údolí Velký a Malý Štolpich ve Ferdinandově. Vede v délce 8 kilometrů téměř po vrstevnici v nadmořské výšce okolo 500 metrů. Má příjemný písčito-kamenitý povrch. Je neustále upravovaná lesní správou, protože jejím hlavním účelem je lesní svážnice. Slouží tedy v případě těžby v okolí k odvozu dřeva, nebo lesním dělníkům po příjezd a odjezd na lesní práce. Nikdo jiný sem autem nesmí vjet.

Cesta je tedy vhodná pro pěší výletníky i cyklisty, včetně dětí. V celé délce po ní vede naučná stezka jednoduše označená jako Viničná cesta. Stojí na ní 6 informačních tabulí, které se seznamují turisty se zvířaty, rostlinami, lidmi a skalami zdejší části Jizerských hor. Zároveň je ve stejném směru vedena cyklotrasa číslo 3006 z Liberce přes Hejnice a Nové Město pod Smrkem až do Černous na polské státní hranici.

Vnímavější návštěvníci si podél cesty jistě všimnou nejen zdánlivě nekonečných bukových lesů (chrání je přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny), ale také několika křížků označujících místa tragických neštěstí, která se tady daleko od lidských obydlí udála, a jistě i betonových bunkrů, které měly ochránit Československo před nacistických vpádem za 2. světové války.

Pokud si odskočíte z cesty do svahu, můžete obdivovat nejkrásnější skálu Jizerských hor zvanou Zvon, hrubozrnnou a téměř kolmou Viničnou plotnu, Kozla a Kozlí jehlu s velkým skalním převisem a desítky dalších žulových masivů. Na všechny skály vedou stovky horolezeckých cest. Pokud tady zastihnete horolezce, podívejte se na jejich odvážné výstupy. Doporučujeme ovšem ignorovat jejich peprné komentáře, kterými si pomáhají, protože zdejší lezení doopravdy bolí. Jizerská žula jim rozdírá kůži ostrými krystaly.

UBYTOVÁNÍ: Chalupy, apartmány a penziony v Jizerských horách

Booking.com

Část pro lesáky, zbytek pro vojáky

První část Viničné cesty byla vybudovaná roku 1914 těsně před 1. světovou válkou. Pro lesní hospodářství byl postaven úsek z Oldřichovského sedla do Srázů, přibližně tam, kde odbočuje modře značená svážnice do Hejnic.

Druhá část Viniční cesty byla protažena do Ferdinandova roku 1938, když se v lokalitě Srázy stavěly betonové pěchotní bunkry nazývané řopíky podle armádního Ředitelství opevňovacích prací. Doplňovaly je zákopy, střelecké průseky a terénní překážky.

Samotný Ferdinandov je malá podhorská víska s jednou hospodou a turistickým parkovištěm zdarma. Pro ctitele humoru je důležité, že je to fiktivní Liptákov, kde byl naposledy spatřen Jára da Cimrman. To připomíná pamětní tabulka na domě číslo popisné 21.

Z Ferdinandova se můžeme vrátit na Oldřichovské sedlo stejnou cestou, jakou jsme přišli, nebo sejdeme další kilometr do města Hejnice s impozantním františkánským klášterem, odtud jezdí nazpátek autobus i vlak. 

VIDEO Sjezd na koloběžce z Oldřichovského sedla

V Oldřichovském sedle je dnes placené parkoviště a oblíbená hospoda U Kozy neboli Hausmanka. První jméno odkazuje na přezdívku současného provozovatele a druhé zůstalo po hajném, který obhospodařoval hájovnu a roku 1964 se oběsil kvůli bolestem hlavy. Křížek jako upomínku místo tragédie můžeme vidět u Viničné cesty.

Na Oldřichovském sedle zastavují autobusové linky a dole pod ním je v provozu železniční stanice Oldřichov v Hájích.

Z Oldřichova v Hájích, kam jezdí z Liberce vlak, vede na Oldřichovské sedlo upravená stezka pro pěší, částečně po asfaltu a zbytek kamenitým terénem. V celé délce je sjízdná na horském kole. Silniční kola a koloběžky raději volí jízdu po frekventované silnici.

Lesy ČR do ní investovaly 420 tisíc korun. "Díky nové stezce se pěší vyhnou frekventované silnici mezi Libercem a Hejnicemi,“ říká Ludvík Řičář, krajský ředitel Lesů ČR v Liberci. Nezpevněná pěšina měří 800 metrů, široká je 1,2 - 2 metry. Vede podél Clam-Gallasovy obory a lemuje její zčásti zachované původní oplocení. Podle dobových pramenů vznikla velká obora na území bývalého Clam-Gallasovského panství za správy Eduarda, hraběte Clam-Gallase, na 5560 hektarech v letech 1848 až 1852. Ohraničoval ji 42kilometrový plot s 11 tisíci žulovými sloupky, 53 velkými branami, 51 vrátky a čtyřmi jeleními skoky, které sloužily k jednosměrnému pohybu zvěře směrem do obory.

Zobrazit místo Koloběžka - Scooter na větší mapě