Boj o vojenský prostor

Ministr obrany Karel Kühnl ale nedávno připustil, že by se armáda mohla těchto tajuplných končin vzdát a pustit sem civilisty. Předběhli jsme dobu a vyjeli se podívat, jak život ve hlídaném kusu jižních Čech vlastně vypadá a jak se na odchod armády těší lidé, kteří jsou zde doma.

Lenka v kleci

Dostat se za bránu vojenského prostoru Boletice není žádný problém — je otevřená a nikdo u ní nehlídkuje. Ale každý, kdo chce jít hlouběji, se musí zastavit o pár set metrů dál a v opraveném statku se státním znakem si vyzvednout propustku. Teprve se zelenou kartičkou, na níž je podpis zdejšího přednosty, lze pokračovat.

Tamní vojenský újezd, armádní obdoba obecního úřadu, vydá povolení novinářům rychle a bez problémů. Nicméně chytí-li vás hlídka bez tohoto dokumentu, čeká vás pokuta do tří tisíc korun a vyvezení za hranice vojenského prostoru. Na bedra přednosty újezdu padá kromě podepisování povolenek také řešení běžných potíží 268 občanů, kteří na území pod jeho správou žijí. Jsou roztroušeni v pěti malých osadách, dva z každé z nich zasedají v desetičlenné radě újezdu a společně s přednostou rozhodují o správě místních záležitostí.

Přímo v Boleticích ale moc lidí nežije. V obci stojí jen sídlo újezdu, pár okálů, starý panelák a několik rozpadajících se statků. Při cestě k nedaleké obci Polná na Šumavě se před návštěvníkem otvírá pohled na krásnou liduprázdnou krajinu posetou osamělými stromy, vysokými travinami, křovím a jezírky. Že se nacházíme v prostoru, kde vládne armáda a zbraně, dává tušit jen tupý zvuk střelby kdesi v dáli, sem tam rozestavěné betonové jehlany nebo červený terč umístěný na úpatí kopce.

Nad Polnou ční opravený kostel a nachází se tu také jediný obchod v celém vojenském prostoru. Návsi stále vévodí areál vojenských budov se zašlým nápisem „Úkol splníme“ na jedné z nich. Ještě před rokem tady byla hospoda, majitel ale zkrachoval, a místo ní tu dnes provozují knihovnu a videopůjčovnu. Místní chodí popít lahvové pivo do obchodu Evy Štíchové a pak se i s nákupem rozjíždějí na kolech domů do svých osad, které jsou od sebe vzdáleny pár kilometrů.

„Už jsme si tady na ten život zvykli,“ říká usměvavá majitelka obchodu. „Lidé odjinud si myslí, že jsme tady zavřeni jak v kleci, ale to není vůbec pravda. Máme tu krásnou přírodu a klid — cvičí se tu jen pár týdnů v roce. Neznám nikoho z místních, kdo by odsud chtěl odejít.“ Pár sousedů postávajících opodál přikyvuje, jen slečna v rohu klopí oči. "Já bych tu život prožít nechtěla," říká potichu dcera majitelky obchodu Lenka (15). „Není tady žádná zábava, a hlavně — mám tady jen jednoho vrstevníka.“

Dospělí kolem Lenčiny výhrady chápou, ale jsou toho názoru, že zábava a mladí lidé dnes nejsou ani v běžných vesnicích za závorou — i tam je nutné jezdit za kulturou a společností spíš do okolních měst. A dostat se do Českého Krumlova z Polné není problém: několikrát denně tu staví vlak České Budějovice—Volary a dvakrát denně autobusový spoj pro školáky provozovaný armádou.

Většina místních ale z prostoru moc často nevychází. I oni však musí mít neustále při sobě propustku, její barva je na rozdíl od návštěvnické zeleno-červená. „Na to si člověk taky snadno zvykne, je to, jako když u sebe nosíte občanku,“ říká Alžběta Balcová, která se sem před dvěma lety přestěhovala kvůli klidu a její manžel, voják z povolání, kvůli práci u vojenských lesů. Dnes oba žijí v jednom ze dvou domků na samotě nedaleko Polné a nemohou si to vynachválit. „To ohlašují začátek a konec střeleb,“ komentuje paní Balcová zvuk vzdálené sirény. „Už to ani nevnímám, je to, jako když houká vlak."

Vedle v modře natřeném domku bydlí Ján Chmurný (77), voják z povolání, který začínal jako dělník v továrně na výrobu tanků v Martině a nechal se do Boletic přeložit na vlastní žádost před dvaadvaceti iety. Polovinu těchto let strávil jako velitel prostoru. Dnes v malém domku u lesa chová prasata a krávy a jeho minulost připomínají už jen protitankové střely povalující se na dvorku. „Dřív sem v létě narukovalo na 30 tisíc vojáků a to bylo něco. Dneska už tady na uniformu skoro nenarazíte. Jako důstojníkovi je mi to líto, ale na důchod je ten klid dobrý. Jenom mi chybí kultura. Tak aspoň každý týden jezdím do Českých Budějovic za zábavou a erotikou,“ říká vysloužilec a s kýblem kuchyňských zbytků vyráží za dům krmit divoká prasata.

Zatímco na humnech vysypává své dobroty, přichází lesník Dušan Hanzlík a ukazuje na pařezy na okraji cesty. „Odtud ty divočáky pozoruju a střílím,“ říká muž, který v boletickém areálu žije dvacet let. „My, co děláme u lesů, tady nepotřebujeme k lovu žádnou povolenku," pochvaluje si. „A kromě nás sem už nikdo moc střílet nechodí. Takže my jsme taky pro armádu. Protože kdyby se vojensky újezd zrušil, tak bychom o tu skvělou myslivost přišli.“

Lyžovačka, jak má být

Právě díky tomu, že vojenský prostor je už padesát let odříznut od okolního světa, zůstala velká část zdejší přírody bez zásahu člověka a skoro liduprázdná. V tomto nedotčeném prostředí se začalo dařit vzácným druhům zvířat a rostlin. Na to, že se v Česku nachází ještě takový unikátní areál, přišli odborníci teprve nedávno během mapování území pro evropskou síť rezervací Natura 2000. Krátce nato ale vystoupil se svým záměrem i místní podnikatel podpořený představiteli krajské politické reprezentace. Ti vytipovali právě vojensky prostor jako ideální místo pro vybudování velkého střediska zimních sportů, které by vjejich představách mělo přilákat do oblasti turisty i v zimním období.

Do lobbování za sjezdovky se zapojili prezident Václav Klaus, a zatímco až dosud armáda odchod z Boletic striktně vylučovala jako nemožný, počátkem dubna ministr obrany Karel Kühnl prolomil ledy a připustil, že by vojáci možná odejít mohli. Stane-li se tak, bude to velmi nákladná operace — obrana samozřejmě bude chtít náhradní prostory a jejich úpravu už experti v tisku předběžně odhadli na „stovky milionů korun“.

Českobudějovičtí politici jsou samozřejmě rádi. „Společně s ministerstvem připravíme návrhy legislativních změn a budeme hledat podporu v Poslanecké sněmovně i Senátu,“ říká o svých plánech hejtman Jan Zahradník (ODS). „Je třeba jim naše plány dobře objasnit, proto s poslanci a členy různých výborů chceme jezdit na místo a přímo tam jim vysvětlovat naše záměry.“ Stejně tak chce hejtman znovu o sjezdovkách a turistických plánech debatovat i s místními lidmi. Ti — přestože každého z nich táhlo do vojenského prostoru něco jiného a přestože se nezaměstnanost tady pohybuje kolem 20 % — mají jasno v jednom: život uvnitř vojenského prostoru se jim líbí a více než tři čtvrtiny z nich (78 %) se loni v anketě uspořádané radou újezdu vyjádřilo proti odchodu armády.

„Je nádherné, když můžu poslouchat, jak tu tokají tetřívci, nebo pozorovat, jak se v potoce povalují perlorodky,“ říká pan Urban, který pracuje jako lesní dělník a žije 37 let na samotě v hájence deset kilometrů za Polnou. „Letos jsem tu zahlédl i dva rysy při páření, a to je rozhodně lepší než tu mít parkoviště a davy lyžařů, kteří by toto unikátní místo zničili.“

S odchodem armády nesouhlasí ani rodina Kovaříkových, kteří přišli do Boletic před 16 lety z Kladna za prací u vojenských lesů. Dnes žijí s jedním ze čtyř synů, jeho ženou a dvouletou vnučkou v dvoupatrovém domě na kraji osady Třebovice. „Kéž by vojáci neodešli:‘ říká paní Kovaříková. „Bojíme se, že ti modří ptáci by to tady celé rozprodali a nás vyhnali.“

Zatímco někteří místní nechtějí do „své“ rezervace vpustit nikoho dalšího, jiní připouštějí, že by z krásy tohoto území měli něco míti lidé, kteří zde nežijí „Neměli bychom si to uzurpovat jenom pro sebe. Lidé by měli mít právo jezdit sem relaxovat," říká hasič Jan Vítek. "Ideální by bylo, kdyby se toto území vyhlásilo národním parkem. To jediné by mohlo zabránit tomu, abychom kvůli megalomanskému projektu přišli o plíce Šumavy.“

Za místní se postavilo i ministerstvo životního prostředí a představitelé Národního parku Šumava. „Sám jsem vášnivý lyžař, takže i mně je líto, že tady nelze vybudovat sjezdovku, ale unikátnost toho území je nesporná,“ prohlásil na adresu boletického prostoru bývalý náměstek ministra životní ho prostředí, dnes šéf úseku generálního ředitelství pro životní prostředí v Bruselu Ladislav Miko „Dovedu si ale představit, že se může prostor otevřít pro měkkou turistiku. Musely by být ovše stanoveny trasy, po kterých by se smělo chodit.“

Článek byl napsán pro Respekt