Emil Holub poznal a ukázal černý kontinent

Mladý Emil Holub matně tuší, že může přijít o zdraví, o život, dává v sázku svůj majetek, budoucnost, pověst a nakonec i selský rozum. Překonává strach z neznáma.

Lékař v diamantových dolech a v Holicích

Kdyby se držel svého doktorského řemesla, měl by pohodlný život. V 19. století stoupá vážnost a také příjmy lékařů raketovým tempem. Vždyť tihle muži v bílých pláštích právě pochopili, k čemu je hygiena, jak se dá porazit tuberkulóza, vzteklina a začínají očkovat proti infekčním chorobám. Chirurgové běžně spravují komplikované zlomeniny, rodinní lékaři doporučují zdravý životní styl a nemocnice se mění z domů na smrt v továrny na zdraví. To se odráží ve vysokém společenském i finančním standardu lékařského stavu, který Emil Holub právě opouští.

Možná se k tomu kroku rozhodl už tehdy v Holicích, když si v obecné škole opisoval sám pro sebe dobový cestopis nazvaný Putování do Afriky aneb Oběť lásky dětinské. Snad v něm rozhodnutí uzrálo během studií, nebo dokonce až při práci lékaře na diamantových polích v Kimberley. Nevíme…

Tři velké výpravy do Afriky

Známe ale přesně, co se děje dál. Převrací svůj život vzhůru nohama. Stává se sponzorovaným cestovatelem. První výpravu sice platí částečně ze svých úspor a také si něco půjčuje v bance, ale další výpravy už hradí mecenáši a zbytek kryjí honoráře za jeho knihy a přednášky. Jsou velice úspěšné.

Vydavatelé i čtenáři se o publikace doslova perou a přednášková turné jsou vyprodaná. Mají takový ohlas, protože Emil Holub je cestovatelem moderního střihu. Není to voják ani dobyvatel, nezabírá území pro svého panovníka, neobchoduje s africkými komoditami, nehledá nerostné suroviny pro průmyslníky ani vhodnou půdu pro zemědělce, dokonce není ani vědec. Nezajímají ho otroci. On totiž pouze cestuje a zaznamenává své poznatky.

Zřejmě ví, že po něm přijdou jeho následovníci a budou z nasbíraných poznatků těžit další poznání. Během první expedice v roce 1872 se zaučuje. Skoro rok křižuje s konvojem nosičů jižní Afriku a buduje základy své později proslulé sbírky. Do beden ukládá bez ladu a skladu vše, na co narazí a co mu jako bělochovi přijde zajímavé a exotické. Vycpaniny, kresby, náčrty, kosti, kameny, dřevo... Zaměřuje se především na přírodniny.

V roce 1873 se vydává na druhé cestovatelské safari a tentokrát se věnuje etnografickému tématu. Tady trefuje hřebíček na hlavičku a aniž by o tom věděl, zachycuje život afrických kmenů těsně před zánikem jeho tradiční podoby. Pro vědce i popularizátory jsou dodnes inspirací Holubovy deníky, kresby a sbírky předmětů denní potřeby i kultovní povahy.

Třetí expedicí roku 1875 se dostává mezi světovou elitu cestovatelů a dodnes je citován v populárně-naučných knihách i vážných pojednáních. Skrze pralesy se probíjí k řece Zambezi, kreslí první kartografickou mapu Viktoriiných vodopádů a pořizuje detailní knižní popis jejich okolí. Více než století už slouží Holubova práce jako základ vědeckých studií o vývoji vysokých vodopádů, které mohutná řeka neustále posouvá proti svému proudu.

Po tomto úspěchu se Emil Holub vrací do Prahy. Je to sice jen na skok, ale přiváží si z Vídně manželku a společně s ní naplánuje další cestu do neznáma. Berou si obrovské sousto. Vydávají se na průzkumnou cestu, kterou do té doby nikdo nezvládl. Chtějí prorazit z Kapského Města do Káhiry, projít celým kontinentem od jihu na sever, z dnešní Jihoafrické republiky do Egypta. Vyrážejí roku 1883. Tři roky jsou na cestě. Cíle se jim ovšem nedaří dosáhnout. Oba manžele i šest bílých průvodců kosí nemilosrdné nemoci a navíc jejich černošští pomocníci nejsou podle evropských měřítek spolehliví. Výprava se rozpadá Holubovi pod rukama. Expedice končí někde ve střední Africe a vrací se domů.

Grandiozní výstavy o africkém kontinentu

Nastává doba publikačních žní. Emil Holub instaluje dvě grandiózní výstavy ve Vídni a v Praze. Exponáty jsou naloženy do 174 železničních vagónů. Představení Afriky má obrovský ohlas. Zároveň píše knihy, publikuje v novinách a časopisech, soukromě i veřejně přednáší. Je všeobecně uznáván.

Jenže se slávou jde ruku v ruce i zklamání. Cítí, že už mu nezbývá mnoho pozemského času, a tak se snaží umístit své sbírky v důstojném muzeu tak, aby k nim měla přístup veřejnost i odborníci. Nedaří se mu to. Vědci mu vyčítají hromadění materiálu místo jeho třídění, politici nemají zájem a bohatí lidé mají jiné starosti. Do habsburské monarchie se plíží politická a hospodářská krize.

Slavná Holubova sbírka proto končí neslavně. Cestovatel ji částečně rozprodá, částečně rozdá soukromníkům, muzeím i školám a pro budoucnost z ní zůstává jen zlomek. I ten ale stojí za to.

Slavný cestovatel umírá ve Vídni na malárii. Jeho milovaná a neznámá Afrika ho dostihla a poslala ho do hrobu.

Emil Holub, navzdory českému jménu a původu, neuměl česky. Příliš se ke svému češství nehlásil a také v Čechách nedosáhl za svého života velkého ohlasu. Venkovská mentalita zapadákova monarchie, kterým tehdy české země byly, nedovolila ocenit jeho přínos vědě a poznání. Za to v Americe byl oslavován jako velký muž, který objevil pro svět mnoho důležitého. V Anglii přirovnávali jeho poznatky k přínosu Charlese Darwina. Jeho knihy nejdříve vycházely anglicky, poté německy a teprve s mnohaletým zpožděním i česky. Je pohřben na čestném oddělení vídeňského Ústředního hřbitova. Určitě je mu bližší než pražský Slavín.