Cesta na Šumavu se může zkomplikovat

Pokud nevlastníte automobil a nechce se vám trávit zbytečné hodiny při cestě vlakem (pokud tedy jedete z větší dálky, nebo jako například já z Prahy), nezbude vám nic jiného, než využít služeb některého z místních autodopravců a vyrazit do tohoto kouta Čech autobusem.

Zde ovšem, pokud si ke své přepravě vyberete klatovskou firmu V. Štáhlich, vás může čekat pravé adrenalinové dobrodružství.

První náznak, že se spolehlivostí tohoto dopravce to nebude úplně v pořádku, se projevil už při cestě tam (přesněji na večerní lince Praha - Strakonice - Sušice, odjezd v 18.00), kdy autobus dorazil do Sušice s více než půlhodinovým zpožděním, díky čemuž byl další přípoj do Kašperských hor (časová rezerva mezi příjezdem "pražáku" a odjezdem místního spoje je přitom luxusních 15 minut) již někde napůl cesty. Nevadí, jsme nakonec turisti a nějaký noční pochod ve světle baterek může být vítaným spestřením trasy... (Dobrá, obejktivní obhajobou by v tomto případě mohlo být to, že v okolí Strakonic se válela dosti hustá mlha, a proto řidič autobusu volil spíše opatrnou jízdu nežli nechtěný "výlet do svodidel". OK, budiž. Počítám ale, že mlha je v tomto ročním období v tamní krajině častým a opakujícím se jevem, a proto si pokládám otázku, zda by byl opravdu velký problem, kdyby dopravce podle toho přehodnotil potřebnou dobu jízdy a neposunul odjezd o pár desítek minut dříve...?!)

Tuto, ve srovnání s následující epizodou, malichernost by bylo zcela jistě možné přejít mávnutím ruky a zapomenout, kdybychom se z našeho víkendového putování nevraceli s tím samým dopravcem...

Neděle podvečer, spoj Sušice - Praha, s pravidelným odjezdem 16:40 je maximálně vytížen (tzv. "na stojáka") studenty, pracujícími a vracejícími se výletníky. Každý se již v nevlídném počasí a nevytopeném autobuse těší na teplo domova/koleje.
Avšak ještě než se vozidlo stačí pořádně "zadýchat", jen několik kilometrů za Rábím, vysadí motor... Řidič beze slova vyskočí a asi po dvacetiminutové až půlhodinové revizi, se mu podaří autobus, jehož datum výroby (podle vzhledu a vybavení) možná patří až někam do poslední Pětiletky, znovu nastartovat. S úsměvem a za mohutného potlesku (bohužel jak se brzy ukáže předčasného) usedá opět za volant a pomalu se rozjíždí k vytouženému cíli. bohužel po dalších 500 metrech se celá situace opakuje a když se tak stane již potřetí, začíná se části cestujících právem zmocňovat nervozita.
Po chvíli dohadování s řidičem, kdy nám bylo sděleno, že na základě telefonátu s dispečinkem, nebude přistaven žádný náhradní spoj, vracení jízdného nepřipadá v úvahu a jediná možnost jak se dostat do cílové stanice je ta, že se mu podaří porouchaný motor na místě opravit, to vzdáváme, házíme batohy na záda a po chvíli stopování míříme do 7 km vzdálených Horažďovic na vlak, ve kterém trávíme zbytek večera, než před jedenáctou hodinou večerní vystupujeme v Praze - unavení, ale šťastní, že jsme konečně doma...

Na závěr bych ještě několik faktů: