Expedice Bajkal: Nejvíc peněz spolkla publicita

Pavel Blažek popisuje pro Horydoly své zkušenosti s přechodem největšího sladkovodního jezera světa.

Měl jste před Bajkalem nějaké outdoorové zkušenosti?

V roce 2006 jsem vyjel na islandský ledovec Vatnajökull. Jako nezkušený nováček jsem táhl skoro sto kilo různých zbytečností a nanášením zásob k ledovci jsem strávil asi týden a půl. Stejně jsem se na ledovec nedostal kvůli rozvodněné řece. Původně jsem měl v plánu vyrazit v dubnu, ale než jsem sehnal peníze, tak byla půlka léta a to už byla řeka totálně rozvodněná. K tomu začalo pršet. Tři dny jsem se snažil řeku přejít. Málem jsem se při brodění utopil. Z neustálých pokusů mi omrzaly nohy. Ke všemu mě začal tlačit čas, letenku jsem si z finančních důvodů nemohl dovolit přerezervovat, a tak jsem se vrátil.

Pak jste zkusil Norsko.

V roce 2007 jsem s přítelkyní Zuzkou vyrazil do Norska na náhorní plošinu Hardangervidda. Obleva, sněžilo, nic jsme neviděli, jen jsme tušili, že na svazích nad námi číhají laviny. Museli jsme jít navázaní na laně, protože jsme překračovali ledovec. Když jsme za den ušli tři kilometry, tak to byl důvod k oslavě. Zase nás začal tlačit čas, tak jsme to otočili zpět. Všechny své pokusy jsem popisoval na webu, který četl i Vašek Sůra a přišel s návrhem na přechod Bajkalu.

Potom už jste šel rovnou na Bajkal?

Byli jsme první Češi, kteří ho přešli celý. Co se týče světového měřítka, tak jsme byli asi pátí nebo sedmí. Jsou totiž asi dvě nebo tři expedice, o kterých víme, že se uskutečnily, ale není možné to potvrdit. Udělali jsme to v kategorii unsupported, čili jsme nepoužívali ani padáky ani psy, ale přišli jsme o kategorii unassisted, protože jsme museli během přechodu vyměnit stan. Možná, že to vypadá jako slovíčkaření, ale je to něco, jako když řeknete, že jste to udělal alpským stylem. Je to jako v polárních expedicích, kde se hledí spíše na to, jak se to dělá, než jen na výkon. Náš výkon v kategorii unassisted je druhý nejrychlejší.

Proč je problém přejít Bajkal? Je to jezero. Když zamrzne, tak by mělo jít překonat...

Vzdálenost a teploty. Začínali jsme na minus třiceti šesti stupních Celsia, to bylo kolem deváté ráno. Ke konci mohlo být přes den kolem mínus patnácti až dvaceti. Jiná věc byla, když foukalo, a to bylo dobrou polovinu cesty. A z toho zase polovinu do obličeje. Jeden den jsme museli zůstat ve stanu. Další den jsme už museli jít, navlékli jsme na sebe všechno, co šlo, ale i tak jsme byli totálně promrzlí. Nicméně jsme i ten den ušli dvacet osm kilometrů, což nás příjemně překvapilo. Druhou třetinu cesty jsme už dělali každý den třicet kilometrů.

Celkem jsme ušli něco mezi 650 a 700 kilometry. Táhli jsme dvoje saně. Mysleli jsme, že až zlikvidujeme zásoby na těch jedněch, tak je překlopíme na ty první, ale to nám bohužel nevyšlo. Začínali jsme se 108 kilogramy na saních a skončili s 55 kilogramy.

Jaká byla orientace?

Strašně jednoduchá. V nejširším místě je Bajkal široký 80 kilometrů a vrcholy okolních hor mají od 500 do 2500 metrů takže jsou pořád vidět. Některé expedice kopírovaly břeh, ale my jsme se snažili držet prostředku. V jedné třetině do Bajkalu vtéká velká řeka a na břehu je město. Tři dny jsme se orientovali podle komínů. Poté podle Olchonu, což je veliký výběžek do jezera. Za ním se Bajkal zužuje, takže jsme šli zase prostředkem. Poslední čtyři dny jsme kontrolovali trasu pomocí GPS.

Jak vypadal terén?

Dal by se rozdělit na tři varianty. První - to byl krásný, hladký led, bez sněhu. Zvláštní bylo, že když byl úplně jako sklo, tak to na něm klouzalo méně, než když tam byly malé bublinky. Druhou variantou byl pevný sníh. Táhli jsme s sebou lyže, ale použili jsme je jen tři dny. Na botách jsme měli nesmeky a nechtělo se nám je kvůli lyžím sundávat. Lyže byly ke všemu připevněné na saních pod solárními panely a spacáky, které jsme přes den sušili.

Třetí varianta byla nejhorší - torosová pole. Od prasklin, které překročíte v pohodě, až po tři čtvrtě metru tlusté kusy ledu, které se táhnou několik kilometrů. To vše prosypané sněhem. Občas si zvrtnete nohu nebo uklouznete. Taky jsme párkrát urvali popruhy a kvůli mrazům nám praskaly kabely od solárních panelů. Z prasklin jsme měli strach, ale nakonec nebyly tak nebezpečné. Největší měla tak šest metrů, ale byla zamrzlá a dala se přejít. Asi pětkrát jsme narazili na místo s rozlámaným ledem, tak jsme byli opatrní, ale ten led má nějakých 80 centimetrů tloušťky.

Dva měsíce před odjezdem jsme viděli fotku z vesmírné stanice, která na Bajkale zachytila dvě místa vyhřívaná zespodu termálním pramenem. V těch místech bylo jezero rozpraskané. Z toho jsme měli strach. Zapadnout do vody v mínus třiceti stupních, to by byl problém.

Vyjadřovali jste oba nespokojenost se stanem.

Měli jsme jednoplášťový z Dermizaxu, což je membrána podobná Goretexu. Problém byl, že neodpařoval. Každé ráno v něm byla námraza, třeba centimetr a půl ledu. Minimálně hodinu denně jsme ztráceli jen balením stanu. A samozřejmě jsme v něm strašlivě mrzli, nedal se vůbec vyhřát. I když jsem rozpálili vařič na plný výkon, tak se v tom ledu udělalo maximálně vlhké kolečko. Zkoušeli jsme vařit venku, abychom zabránili vzniku páry. Tam ale spotřeba byla mnohem vyšší a palivo by nám nestačilo do konce cesty.

Pátý den nám bylo jasné, že to s dosavadním stanem nezvládneme. Zavolali jsme do Irkutsku, kde nám jedna firma zajišťovala logistiku. Čekali jsme, že přijedou na skútrech, ale přijeli chlapíci se vznášedlem. Měli jsme štěstí, že jsme byli zrovna na úrovni Listvjanky, kam vede z Irkutsku silnice, takže to šlo rychle. Na jezeře jsme je navigovali podle GPS.

Jak to bylo s jídlem?

Speciální expediční jídlo jsme si objednali ze zahraničí. Doma nám dietolog sestavil jídelníček. Na expedici jsme měli každý 35 dávek po 7000 kcal. To znamenalo zhruba asi 1500 kcal deficit. Bylo to ale spočítáno tak, že před odjezdem jsme měli nabrat deset kilogramů a po návratu jsme měli být o pět kilogramů hubenější. Zhruba to vyšlo, já zhubl o šest kilo a Vašek o deset. Jídlo jsme měli docela propracované, i když všechno nevyšlo. Máslo, které jsme tam měli kvůli tuku, jsme nebyli schopní vůbec do sebe dostat. A ovesné kaše jsme po pár dnech házeli ptákům, to se nedalo jíst.

Bergans Bajkal 2010 from Pavel Blažek on Vimeo.

Jak dlouho trvala příprava?

Rok nám trvala intenzívní příprava – programování webu, sponzoři, logistika, trénink. Poslední tři měsíce před odjezdem jsem se věnoval už jen expedici.

Jaké jsou náklady na takovou expedici?

To je ožehavé téma, ale my jsme se to rozhodli zveřejnit. Celkem to vyšlo na 750 000 Kč. Samozřejmě jsme museli oslovit sponzory a ti chtějí být vidět. Propagace je na tom všem to nejdražší. Samotná expedice se dá udělat, dejme tomu do dvou set tisíc korun. Nákup techniky k posílání webových zpráv nás stál 120 000 korun. Přenosy přes satelit stály třicet až čtyřicet tisíc korun.

Mezi nejdražší záležitosti patřilo sestříhání videa. Pak jsme udělali výstavu fotografií v Letňanech. Město Praha nám na to dalo zadarmo reklamní prostor v metru, ale museli jsme zaplatit výstavu, což šlo do desetitisíců korun.

Velký koláč z celkových nákladů tedy ukousne PR, ale protože jsme na přechod neměli dost peněz z vlastní kapsy, byla to jediná cesta. Práce s firmami a lidmi mě ale baví.

Zobrazit místo World of rivers. Světové řeky. na větší mapě