Jak jsem potkal ducha

Poslední prázdninové dny, kdy mám možnost věnovat se svým dětem. Pro pubescenty jejich kalibru už oslovení dítě asi není nejvhodnější.

Hra o poklad

Bude to klasická honička za pokladem. Vyrážíme proti toku Moravice. Naši hledači pokladů plní úkoly a luští šifry. V odpoledním slunci se stíháme vykoupat. Procházíme křížem krážem vyschlé řečiště a sbíráme naplavené dřevo. Při opečených párcích, mandarinkovém kompotu a láhvích dětského šampusu vše probíráme. 

Za úplné tmy vysíláme děcka rozestavit 27 svíček ke splavu. Těšíme se na úplnou tmu, abychom provedli ještě pár zkoušek odvahy. Jedeno někam něco donese a druhé to má přinést. Chodily na opuštěné vyschlé řečiště.

Vidím ducha

Děti konečně spaly. Zalezl jsem do spacáku. Svíčky ještě krásně hořely a dodávaly zvláštní atmosféru. Bylo teplo, spal jsem napůl venku ze spacáku, pod hlavou batoh. Před usnutím jsem si uvědomil, že zář z jedné svíčky je daleko intenzivnější než s těch ostatních. Bylo mi to fuk, byl jsem unavený a byl jsem rád, že ležím. Jen usnout a spát.

Noc nebyla klidná. Trochu jsem se probral. Luminiscenční ciferník hodinek prozrazuje, že je něco po druhé ráno. Svíčky ještě svítí, jen jaksi divně. Už nemají pravidelné rozestupy. Opírám se o lokty a snažím se zaostřit na svíčku, která je úplně vpravo. Záře je tam mnohem intenzivnější než jinde. Navíc pozoruji něco jakýsi mlžný opar výšky asi jednoho metru. Nevím, co to je, nevím co s tím mám dělat, nedokáži si to vysvětlit.

Přesvědčuji sám sebe, že jde o živý sen, a snažím se opět ulehnout a spát. Budím se podruhé asi o půl hodiny později. Zář svíčky je už normální. Jenže na pozadí svíček se pohybuje nějaká osoba, která se prochází po prudkém břehu na druhé straně řeky. Má dlouhou bílou řízu, rozeznávám paže, ale nevidím nohy ani hlavu. Je úplné ticho. To co vidím, se pohybuje pět metrů nad řekou.

Snažím se zapamatovat místo a strachy se snažím opět usnout. Snad je to nějaký rybář, či co. Ráno se tam podívám. Mrazí mě v zádech, nemám nejmenší chuť se nějak pohnout, přemýšlet, vstát či cokoliv jiného. Jen rychle usnout.

Ranní kocovina

Probouzím se první a celý zpocený. Snažím se vydržet ve spacáku co nejdéle. Pomalu se mi vrací noční prožitky. Koukám na protější břeh a vidím to, co jsem si v noci nechtěl připustit. Tam by po tmě v noci mohl stěží kdokoliv chodit. Je to velice prudký svah, spíše skalní stěna. Snad se mi to jen zdálo. Vylézám ze spacáku, jdu se opláchnout k vodě. Když se blížím k hraně náhonu, přeběhne mi po zádech mráz.

Hned u svíčky, kterou jsem viděl v noci tak zářit, jsou zbytka po vyvrhování ryb. Všude krev a šupiny. Kouknu na místa, kde byly včera rozmístěné svíčky. Značné množství z nich je různě přesunutých. Nechápu, co to má znamenat. Vracím se a vypovídám ostatním o svých zážitcích a o tom, co jsem dneska nalezl.

Ukazuje se, že každý z nás před spaním, nebo při krátkodobém procitnutí něco vnímal. Ať už změnu v záření svíček, jejich rozestavení, neklid a podobně. Nikdo z nás si však přitom neuvědomoval žádný zvuk, ani hluk řeky. Děsivý byl nález stop v místech, kam šly děti večer lovit bobříky odvahy. Stopy psa jsme možná včera nevnímali, ale otisky bosých nohou by nám neunikly. Začínaly kousek od splavu a končily v řečišti Moravice. Jedna sada stop vedla odnikud nikam.

Nechápu, nevím, neumím si to vysvětlit

Nenalezl jsem nic, čím bych noční výjevy a ranní stopy mohl dětem, přítelkyni ani sobě vysvětlit. Krásné ráno brzy zahnaly chmury s předešlé noci. Radujeme se z jednoho z posledních dnů prázdnin. Po poledni balíme a odcházíme k autu. Pochod si krátíme teoriemi o tom co, nebo koho jsme to vlastně v noci viděli. Mráz opět běhá po zádech. Byl to krásný výlet, nemám pravdu? Možná jsme zažili něco co není pro náš svět obvyklé. Neublížilo nám to. Bylo to strašidelné, ale neohrožovalo nás to.

Zkusil jsem trochu pátrat. Podařilo se mi zjistit jen to, že nedaleký hrad Vítkov je poznamenán krutostí a tragedií. Údajně snad malta použitá na stavbu hradu obsahuje krev jednoho z majitelů. Byl to snad jeho duch? Zažili jste tam něco podobného? Napište mi prosím.