Nostalgie na Novém Světě

Další podloubí. Hospoda U ševce Matouše a poutník je v místech, kde vnímá dějiny silněji než jinde. Na Loretánském náměstí pražských Hradčan.

Nečeká ho náročná pouť, pouze krátká procházka, která každý rok patří k Vánocům.

Vstupné do Lorety neplatí

Opírá záda o kamennou terasu před Černínským palácem, prohlíží tři století starý barokní komplex poutního místa Loreta.

Pověst o zvonkohře a chudé vdově je sice poetická, ale obchodník Eberhard z Glauchova ji asi financoval hlavně kvůli mariánské písni, na vdovu s kupou dětí nemyslel.

Klenotnici si dnes poutník neprojde. Soubor votivních darů je sice ojedinělý, ale vstupné někdy odrazuje.

Kde jsou ty časy, když nás tam hodná paní v pokladně pustila za polovinu. Uslyšela češtinu a mohla si ukroutit hlavu... Že bychom byli opravdu ten týden první? Sto deset korun se mu dnes platit nechce, a tak neuvidí ani jeden z nejzdařilejších obrazů Petra Brandla Stigmatizace svatého Františka v kapli nesoucí světcovo jméno.

Sem chodil klasik Jakub Arbes

Míjí nenápadně malebný kapucínský klášter. Připomíná, že se sem musí vydat ještě jednou podívat na legendární betlém v kostele.

Černínskou ulicí se vydává k nejkrásnějšímu, co Praha může nabídnout, k Novému Světu. Prochází mezi romantickými domky ulicí, která je bez lidí i ve chvílích, kdy se Hradem není možné probojovat skrze zástupy turistů.

Na miniaturním náměstíčku obdivuje poslední kousek pražského venkova, poctivou chalupu roubenku.

Sem chodil klasik. Jakub Arbes tu měl jednu z lásek, ale stejně si ji nakonec nevzal. To se na něj podívejme, v čítankách je a nakonec se v Haškovi dozvíte, že se dokonce po nocích toulal po hospodách.

Klíč je už padesát let na svém místě

Dneska je z chaloupky penzion. Proti patrovému domu s pavlačí, který si zahrál v několika filmech, pozoruje poutník pamětní desku oznamující, že se zde v roce 1857 narodil houslový virtuóz František Ondříček považovaný za následovníka Paganiniho. Se svými kouzelným houslemi projezdil celý svět, často koncertoval i v Rusku.

O Ondříčkově popularitě v domácím prostředí svědčí příběh z roku 1901. Posluchači po koncertu v Rudolfinu odpřáhli koně a sami kočár dotáhli na Václavské náměstí, kde tehdy bydlel.

Poutník s nostalgickým úsměvem shledává, že starobylý požární hlásič s nápisem, že klíč je u strážníka nebo domovníka, je na stejném místě, jako když mu ho před padesáti roky ukazoval dědeček.

Irrealista Kurovský není surrealista

Zastavuje před dalším domem kdysi poskytujícím azyl velikému umělci. Okna v přízemí jen málokomu připomenou, že ukrývala zšeřelý ateliér plný krásných obrazů a krásné hudby.

"Mezi surrealismem a irrealismem je rozdíl. Surrealistický obraz vzniká v podvědomí, není kontrolován rozumem, postrádá logiku, je anomální, někdy až šokující. Je to vnitřní svět malíře. Irrealismus je abstraktní představa, která má určitou logiku, je to skutečno v neskutečnu," říkal malíř Miloš Kurovský.

U nás téměř neznámý, ve světě oceňovaný autor nezaměnitelných pláten malovaných vlastními technickými postupy, musel kouzelné prostředí opustit. Restituce jsou silnější než talent, a tak se mistr přesunul blíže k centru Prahy. Nový Svět ale přišel o ostrůvek klidu, harmonie a pohody, o ateliér před jehož oknem se dalo tak krásně snít a zapomínat na okolo řádící realitu vyspělé socialistické společnosti.

Nejhorší z komunistických mučíren

Z fasády domu na rohu Kapucínské uličky se potutelně usmívá velryba. Neví, že nemá čemu. Pár kroků uličkou a poutník podvědomě smeká kožený australák. Stojí před dřevěnými vraty v dlouhé zdi lemující celou uličku, vedle nich je němě vyčítající a žalující bronzová pamětní deska.

Poutník vnímá tajemné vzkazy minulosti, atmosféru záhadných míst. V Kapucínské uličce cítí koncentrované zlo, působí na něj hůře něž válečné pole, popraviště nebo středověká hladomorna.

Za dřevěnými vraty se skrývá jedno z nejchmurnějších míst moderních dějin Hradčanský domeček, snad nejhorší z mučíren komunistické státní bezpečnosti. Praktiky nenávistných inkvizitorů v něm na vlastní kůži poznaly stovky hrdinů odboje, bojovníci z front druhé světové války, lidé kteří se neprovinili ničím jiným než odlišným názorem.

Lepší lidé sem chodí na šneky a humry

Poutník více než pomalu kráčí z malého kopečka zpět k Novému Světu, marně se snaží myslet na něco příjemnějšího. Téměř na konci Nového Světa obhlíží dům ve kterém žil, v dobách císaře Rudolfa II, astronom Tycho de Brahe. Dávné časy připomíná vědcova busta.

Kráčí dál ke slavné restauraci U Zlaté hrušky. Nad jídelním lístkem se neusmívá, ale nepokrytě chechtá. Lepší lidé sem prý chodí na šneky... Katalánská rybí polívka 345, grilovaný kanadský humr 989 korun... Tak veliký hlad snad ani nemám. Koukám ale, že se blíží doba, kdy budu kráčet rodným městem, v ruce uzlík s pecnem chleba a hrnkem klihovatého tvarohu...

Alfons Mucha maloval, Jiří Mucha psal

Kanovnickou ulicí se blíží k Hradčanskému náměstí a bedlivě prohlíží vstupní dveře posledního rohového domu. Kdysi tu bývalo překrásné secesní klepadlo. Masivní ryba tloukla do dveří tlamou. Aby také nebylo překrásné, pocházelo nejspíše z tvorby Alfonse Muchy, dlouho tady přece bydlel.

Po něm ještě jeho syn spisovatel Jiří Mucha. Za něj tady občas bývaly jakési spíše ilegální bytové semináře; scházelo se nás tady tenkrát docela hodně. Vzpomínám především, jak pan Mucha vyprávěl o své službě v anglické armádě.

Aspoň chvilku na nic nemyslet

Poutník opouští místa klidná, místa bez lidí a snaží se co nejrychleji projít zbytek dnešní trasy. Proklouzne zástupy cizojazyčných návštěvníků na Hradčanském náměstí, seběhne Radniční schody, mine nerudovský dům U dvou slunců.

Nedaleko vchází do další oázy klidu, do čajovny U zeleného čaje v domě proti kostelu Panny Marie u Kajetánů. Výběr z mnoha druhů čaje je náročný, ale poutník již nespěchá.

Vstřebává mile provoněné příšeří a rozvážný interiér, na kterém se podílel výtvarník, režisér a spisovatel Petr Sís. Uvědomuje si, že i mezi spěchajícími a občas zmateně pobíhajícími lidmi je dobré najít klidný koutek, jen tak sedět a třeba malou chvilku vůbec na nic nemyslet.