Obyčeje pod Kozákovem

Posvícení (původně posvěcení chrámu) bývalo vždycky společné pro všechny vesnice. Slaví se první neděli v listopadu. Říká se mu Martinské posvícení podle svátku svatého Martina 11. listopadu. Posvícení pod Kozákovem bývá v Loktuších, současně s ním v Bělé, pak ve Vesci a nakonec v Klokočí.

Podzimní posvícení

Každé posvícení bývá uvedeno posícenskou veselicí, která se pořádá už v sobotu před posvícením. Ještě jsou pamětníci, že kdysi bývala posvícenská zábava v neděli večer. Zato v pondělí se držela „zlatá“ neboli posvícenské dozvuky, kdy se znovu tancovalo a sálem se ozývalo bujné veselí. Doma se dojedly poslední zbytky posvícenské husy nebo jiná pečínka, pojedlo se koláčů, které se zapíjely dobrým sladkým čajem, ze kterého voněl rum nebo punč. Naše babičky říkávaly ponč.

Odvážná figurína

Právě to klokočské bývalo před mnoha lety ze všech nejslavnější. Až do druhé světové války klokočtí pořádali nejroztodivnější atrakce. Náves se rozesmála veselým rejem nastrojených a různě přioděných a namaskovaných občanů, zvláště z řad místní mládeže. V tu chvíli putovaly do Klokočí houfy z celého Podkozákovska, ale i z Turnova a ze Železného Brodu.

Starým zvykem tu bývalo zabíjení ťuhýka (ťuvíkáče), prostě kohouta. V době bojů v Habeši přišli na klokočském posvícení ke cti i černí Habešánkové s primitivními puškami, jindy se tu odbývaly prapodivné plavby v neckách po malém rybníčku na návsi. Někdy se zase klokočské posvícení podobalo cirkusáckému představení, jako kdyby starý Kludský přibyl do této malebné podkozákovské vesničky. Jednou byla z vrcholku skály Radnice spouštěna dolů do vsi figurina po dlouhém napnutém lanu. Dlouho bylo tajemstvím, že jde o umělou neživou figuru, a mnozí se do poslední chvíle bláhově domnívali, že je to nějaký odvážný hrdina.

Zima ještě vládne

Při masopustech v Bělé nechyběly ani selské vozy. Veselé maškary poskakovaly a tančily v nespoutaném reji a všechno to hemžení končívalo pak scénami na bělské návsi. Výborné masky v bělském průvodu byly například při svatbě cikánského barona. Je dobře, že mnohé matějské poutě v Bělé jsou zachyceny na filmových pásech. Aspoň tak jsou uchovány pro příští generace, když už i zde tahle tradice bohužel zanikla.

Pryč jsou už i doby masopustních maškar, které ještě před druhou světovou válkou chodívaly o masopustním úterý od vesnice k vesnici a byly veselou zábavou dětem i dospělým. Někdy je provázela i venkovská muzika, houf povykujících výrostků a o bujaré žerty a smích nebyla nikdy nouze.

Když tisk celého světa šířil slávu lochnesské nestvůry, byla to příležitost pro pana Bohumila Nožičku ze Sekyrových Louček a jeho společníky. Vytvořili několik metrů dlouhou příšeru, kterou naložili na velký valník a s hudbou jezdili od vesnice k vesnici.

Přichází jaro

Ve Vesci se zachoval pěkný obyčej, kdy se děti loučí se zimou a vítají nadcházející jaro. Na Smrtelnou neděli vynášejí na stráně Fiálníku oblečeno Smrtku, která musí mít na krku pořádný náhrdelník z vaječných vejdunků. Průvod projde celou vesnicí za deklamování říkadla: „Smrt nesem ze vsi, nové jaro do vsi.“ Na Fiálníku smrtku zapálí a pak se spokojeně vracejí dolů do vesnice. S těmi nejmenšími se průvodu a pálení smrtky účastní i rodiče.

Podobným zvykem je pálení čarodějnic. 30. dubna navečer se rozhoří na mnoha místech veliké vatry, kolem nich se nakupí děti i dospělí, radují se a těší z nového jara. Největší oheň v posledních letech býval na Prackovské hrobce v areálu motokrosového závodiště. Sem směřoval průvod malých i velkých s lampióny od vesecké sokolovny. Obrovský oheň se rozhořel, do vzduchu létala hořící košťata i barevné rakety a světlice. V celém širém okolí bylo v tu chvíli vidět desítky ohňů podobných tomu zdejšímu.

Velikonoční obyčeje

Na Velikonoční pondělí chodí děti koledovat na pomlázku. V rukou pletenou vrbovou pomlázku a košíček, který se záhy plní pestrými kraslicemi, perníkovými zajíčky, čokoládou, cukrovím, ale i penězi. Přitom ti malí caparti v každé rodině přednesou své veršované koledování, např. „Pomlázka teče okolo pece, dejte, teta, vejce…“ Dospívající mládež má v tento velikonoční den rovněž své zvyky. Chlapci chodí po vesnicích a šlehají proutěnými pomlázkami děvčata, která jim dávají za odměnu (nebo aby se vykoupila) malované kraslice. Zato jim mládenci mají koupit na první jarní pouti perníkové srdce. Tenhle zvyk je v poslední době provázen i připíjením na zdraví nejednou sklenkou tvrdého alkoholu. Konec takové pomlázkové koledy může být různý.

Sedm týdnů před Velikonocemi je půst. Všechny postní neděle mají svá pojmenování: 1. Prázdná, 2. Krásná, 3. Kýchavná, 4. Družebná, 5. Smrtelná, 6. Květná, 7. Velká (nebo také Červená). Na Květnou neděli dávali si venkované posvětit v kostele kočičky. Ty zasazovali na Velikonoční neděli do polí. Věřili, že bude pak v tom roce dobrá úroda. Pamatuji se, že v mém dětství staré babičky posvěcené kočičky dokonce polykaly, aby prý je nebolelo v krku.