Ovčák přišel o stádo před sto lety

Vesnice ve středních Čechách jsou sice na první pohled k uzoufání nudné a přesně na ně pasuje rčení "Tady chcípl pes", ale při troše pozornosti najdeme drobnosti, které potěší i oko zcestovalého turisty.

A protože každá správná túra musí mít svůj cíl, vyražme na Klepec. Kopec, který přesně odpovídá zdejší krajině - jde se na něj skoro po rovině. Téměř celá trasa vede po zpevněných cestách a okreskách, a proto vám budou stačit pohorky, batůžek se studeným obědem a teplým čajem a nepromokavá bunda. Snad po cestě objevíte otevřenou hospodu, ale možná budou všechny zavřené. To nelze mimo letní sezonu předem odhadnout.

Autobusem pražské hromadné dopravy nebo vlakem dojedeme do Újezda nad Lesy a po červené turistické značce se vydáme před Dobročovice do Škvorce. Nezapomeňme co nejčastěji nahlížet do mapy, protože procházíme nejprve staveništěm a poté polní cestou, která se několikrát větví. Jdeme na první pohled nezajímavou krajinou, ale ve skutečnosti tomu tak není. Někde tady se odehrávaly nejstarší české dějiny. I sebemenší vesnice na obzoru je starobylou slovanskou nebo ještě starší usedlostí, dnešní silnice přesně sledují trasy starých obchodních cest a na návsích stojí zubem času zamaskované středověké tvrze a renesanční zámečky.

Ve Škvorci se historie opakuje

Škvorec je toho příkladem. Na srázu nad potokem stojí hrad. Tedy spíše barokní zbořenina než opravdový gotický hrad. Byl postaven někdy kolem roku 1370 na místě starého dodnes neprozkoumaného hradiště. V roce 1639 ho napřed vydrancovali a o poté zapálili Švédové. O patnáct let později se ho majitelé pokusili zachránit. Zakryli ho doškovou střechou, ale více s prací nehnuli. Hrad zpustl a změnil se na zříceninu. Ta však od roku 1710 začala vstávat z mrtvých, a dokonce po velkých opravách se stala knížecím barokním zámkem. Bydlelo se v něm ještě v roce 1794. Poté ovšem znovu zchátral a v polovině devatenáctého století z něho byla zase zřícenina. Do roku 1890 byl téměř celý rozebrán na stavební materiál a v místě paláce byla postavena škola. Z celého hrady tedy zbyla jen věž, studna na nádvoří a část obytného objektu.

Obec zbylý objekt v roce 1994 prodala. Nový majitel začal rekonstrukcí střechy, ale nedokončil ji a historie se opakovala. Do zámku prší, krovy se zbortily, část střechy se propadla a stejně dopadly i stropy. Budova je ve velmi špatném stavu, ale doufejme, že jako již dvakrát ve svých dějinách se navrátí do původního lesku.

Dnes je z celého areálu nejhodnotnější velká pískovcová socha svatého Prokopa z doby před r. 1735, která pochází z dílny slavného Matyáše Bernarda Brauna.

Tak zvaný Nový zámek z roku 1791 dole v městečku na náměstí má štěstí a jeho majitelka ho opravuje.

Hradešínský rozhled k Ještědu

Ze Škvorce se vydáme po silničce do Hradešína a Přišimas. Zacházka se vyplatí, protože z Hradešína je fantastický rozhled k Českému středohoří, Řípu a Ještědu. Nekrásnější výhledy jsou právě teď na podzim za podmračeného počasí, kdy je atmosféra vyčištěná dešti a mlhami od průmyslových zplodin.

Hradešín má velmi starý původ, protože stojí na kopci. Jeho starobylost dokládá románská rotunda, jejíž stavební prvky můžeme dodnes pozorovat na zdejším kostele. Kam dohlédneme, nacházejí archeologové památky po našich předslovanských předcích z doby kamenné, bronzové i železné.

V Přišimasech okolo kostela můžeme obdivovat staré domky v původní zástavbě na křižovatce několika ulic. Některé jsou opravené, ale nejkrásnější jsou ty neudržované a o to původnější. Idylu ruší jen výtvor tak zvaného podnikatelského baroka hned u kostela. Odporné stavební oblouky se tu střídají s rádoby antickými sloupy a doplňky z umělé hmoty. Takový nedostatek vkusu by se schoval v satelitním podnikatelském městečku, ale v originální vsi působí jako pěst na oko.

Zkamenělý Slouha se vynořil z hlubin

Od kostela sejdeme dolů do části obce Skřivany a napojíme se na modrou turistickou značku, která nás po pár stovkách metrů dovede k cíli naší cesty na vrch Klepec. Nesmí nás ovšem zmást, že do řídkého lesíka na temeni přicházíme téměř po rovině. Mezi stromy se objeví osm metrů vysoký žulový skalní blok, kterému se říká Slouha podle nahrbeného postavení nebo Ovčák s ovcemi. Ovčáka choulícího se do kožichu opravdu trochu připomíná, ale o ovce před sto lety přišel. Roztroušené balvany v okolí, které je představovaly, odtěžili místní lidé na stavení kámen.

Na skále se blýská několik nýtů, které slouží horolezcům pro jejich tréning. Nahoře je dokonce slaňovací kruh. Výstupy jsou ovšem velmi obtížné a nelze tedy doporučit, aby je zkoušeli vylézt naprostí laici. Pád po skále připomínající struhadlo by mohl skončit odřeninami až do živého masa.

Ve stěnách Slouhy jsou pro pozorné návštěvníky připraveny dvě zajímavosti. Na jedné straně je zabudovaná památeční deska táboru lidu, který se tu v minulosti konal. Je na ní krásná pravopisná chyba. Najděte si ji sami. Nápověda: je v příčestí.

Na druhé straně je vidět hluboká rýha, která by měla být nejdelším erozním škrapem v Česku mimo rychle rozpustný vápenec a drobivý pískovec.

Celý Slouha se na kopci objevil tak, že jako pozůstatek sopečné činnosti byl ukryt pod zemí a nahoru se dostal teprve, až okolní méně pevné horniny odnesla voda a vítr.

Z Klepce sejdeme stále po modré značce. Na okraji dalšího lesa se podívejme doprava, protože uvidíme dalších několik mohutných kamenů. Tomu největšímu se říká Stoh slámy. Obvykle se dá dostat na jeho prostorný vrchol pomocí improvizovaného žebříku. Nahoře čeká překvapení v podobě veliké plošiny, ve které je několik skalních hrnců. Není to místo krvavých obětí divokých kmenů, ale stejně jako na Slouhovi výsledek erozní činnosti vody a větru.

Kraj přemyslovských bojů

Okolo několika jezírek, skrz staré lomy a po okraji lesa se dostaneme do vsi Limuzy, odkud pocházel rod Limuzů zmiňovaných v souvislosti s krvavou řežbou prvních Přemyslovců o nadvládu nad středními Čechami. Stejně jako mnoho jiných i on podlehl brutálnějším a agresivnějším, než byl sám.

Odtud to je po silnici už jen dva kilometry do Rostoklat na vlak. Jezdí odtud směrem na Prahu i Kolín. Máme v nohou necelých patnáct kilometrů.

O podobných výletech píše Miroslav Nevrlý ve své legendární knize Karpatské hry: "S láskou procházím místa, která by se mnohým nezalíbila. V mládí bych o ně nezavadil. Okraje vsí, které mají daleko do severské čistoty. Vesnice podobné slovanským zádruhám, po zimě bláto, uvadlé merlíky, stařiny na nekosených tužebníkových mokřinách, rozvalené ploty, husince a neprořezané jabloně a pod nimi hnijící loňská jablka."