Proč jsme nejeli na běžkách?

Nejprve se jdeme podívat na daňky, jestli jsou v pořádku. Poté již vyrážíme do lesů. Z Bedřichova stoupáme a za chvíli jsme i přes okolní teplotu pod nulou zpocení. Cesta na Rabštejn je pohodová, ale přece jen je to do kopce a ve sněhu.

Jsme však královsky odměněni. Počasí je pěkné, i sluníčko se trochu ukazuje. Dorážíme k otevřené hospodě pod Rabštejnem a teprve tady zjišťujeme rozsah našeho sněhového omylu. Okolo vede krásná stopa a na po ní jezdí dost běžkařů. Na magistrálu Ramzová - Paprsek to sice nemá, ale i tak je tu na můj vkus příliš mnoho lidí. (Ideální počet by podle mne byl samozřejmě nula.)

Brodíme se zasněženou plání, místy zapadáme po kolena. Jeden nebo dva lidé tu šli pěšky před námi, situaci nám ovšem příliš neulehčili. A kousek vedle nás vede krásná lyžařská stopa. To je k vzteku.

Jakmile stoupání začíná strmět, cesta se zlepšuje, protože tu museli po svých i běžkaři. Někteří šílenci až z vrchu sjížděli. Tedy spíše se o to snažili.

Konečně pod vrcholovou skálou. Slunce svítí, obloha je modrá a maličkou komplikací jsou ledem obalená špruslata žebříku. Jenom to trošku klouže a dolů je to pár metrů volným pádem na skály. Opatrnost je tedy na místě.

Sakra! To snad není možné! Jak to, že je v opar i v zimě!? A zrovna když tu jsem. Zase neuvidím Praděd. Krajina má polozahalenou, tajemnou atmosféru. Stojí ovšem za to ji vidět v takovém hávu a nevím, zda se budou podobné světelné podmínky kdy opakovat.

Za chvíli jsme po žebříku zase všichni dole. A to prosím takovou rychlostí, jakou jsme chtěli.

Zimní pohádka

Od Rabštejna vyrážíme směr Hvězda. Přesto, že je cesta poměrně úzká, úzkostlivě se držíme mimo stopu. Projíždějící davy na lyžích zčásti nechápavě kroutí hlavou, zčásti nás chváli, že nešlapeme do stopy. Pouze jeden hysterický stařík nás seřve za to, že jsme mu údajně jeho stopu pošlapali. Asi si potřeboval zařvat.

Cesta připomíná zimní pohádku a já opět lituji, že běžky mají neomluvenou absenci. Závěr cesty je po stejné trase jako při letním výletě na Kamenný vrch a přesto úplně jiný. Chůze ve sněhu je přeci jen o něco namáhavější. U roztopeného krbu se cítíme příjemně unaveni a zároveň pevně rozhodnuti - příště už to budou běžky!