Strážci pražských ulic

"Přišlo mi divné, že jste se při poslechu ukázky z mé knihy neusmívali," prohlásila Alena Ježková, když Jan Kačer přečetl jednu kapitolu z její publikace Strážci pražských ulic.

"Asi jste neměli možnost žít mezi domovními znameními jako já. Chodila jsem do školky v Řásnovce, a když jsme stála na zahradě u železné prolézačkové zeměkoule, představovala jsem si, že okolní věže jsou součástí zámku a v něm bydlí princezna."

Je vidět, že autorce s profesními zkušenostmi především z PR, sebevědomí nechybí.

Jsem jako Nezval

"Vyznávám se z vášně k domovním znamením. Myslela jsem, že jsem z toho nemocná. Uklidnila jsem se, až když jsem našla něco podobného v Pražském chodci od Vítězslava Nezvala."

Přirovnání k někomu většímu a známějšímu je běžná technika pro zvýšení vlastní prestiže. Jakoby nenápané srovnání s velikánem Vítězslavem Nezvalem je ovšem do očí bijící. Jako by se setkala myš se slonem.

Kde to vyčetla?

"Domovní znamení jsou pro mě patníky, určují mi vzdálenost a na mnohá se těším." Podle autorky mají domovní znamení každé svůj výraz.

Kde tohle vyčetla? Nebo je to kompilát jejích vlastních myšlenek? No potěš pámbů...

Nevyprávíme, komunikujeme

"Při psaní úvodu do mé knihy se mi vtíral citát Franze Kafky: Kniha musí být sekyra k prosekání zamrzlého moře k nám." O pár chvil později přidala další perlu: "Domovní znamení tu byla stovky let před námi a my komunikujeme jejich příběhy."

Naštěstí se do monologu Aleny Ježkové vložil herec Jan Kačer a byl daleko upřímnější: "Jsem kluk z venkova a do teď si pamatuji, když jsem v sedmnácti letech vyšel z bran vysoké školy a bylo jasné, že mě přijali. Praha mě v ten okamžik ohromila."