Drama čtyř dějství: po řece i po skálách

Začátek, těžko říci zda dobrý či špatný. Celá akce začíná už v pátek večer, doma v Chocni. Jsou čarodějnice a to se prostě u ohně být musí.

A byli siveni a byla krkovička a byla svíčková a bylo pivo ve džbánu. Takže spát jsem šel asi v jednu. Protože do Týnce nad Sázavou, kde byl v 9:00 sraz, to mám z Chocně poměrně daleko, den začal zavrženíhodným vstáváním. Ale přežil jsem to a za chvíli už spokojeně pochrupoval v rychlíku na Prahu. Přesedání jsem také zvládl, takže na místo určení jsem dorazil Posázavským pacifikem přesně v 8:56.

Úvod - podivní lidé, podivné obleky, podivná pádla

Sice jsem vůbec netušil, kterým směrem se dát (sraz byl u půjčovny lodí), ale z vlaku spolu se mnou vystoupila početná banda desperátů s pádly a dalším podezřelým náčiním. Nikdo z nich neměl loď a všichni se ubírali jedním směrem - krajně podezřelé! Šel jsem tedy jako by nic, nenápadně, s nimi. A ejhle - půjčovna lodí. A dokonce ta správná! Za chvíli jsem se už našel i s ostatními účastníky setkání a tanec mohl začít.

Na žádné zbytečné řeči nebyl čas, kajaky byly připraveny a zazněl povel "Do lodí!". Až následně se přišlo na to, že jelikož byly zmíněnými plavidly kajaky, valná část výpravy včetně mne vůbec nevěděla, jak se do této pochybné skořápky posadit. Zlatá kanoe!

Ke zdržení došlo už při oblékáním výstroje. Navlékli mne do takové červené sukně (prý se tomu říká šprajda), přes ní jsem obdržel slušivou červenou vestičku a na hlavu mi nasadili blembák (tedy přilbu). Takto prapodivně vystrojen (jít tak v poledne přes náměstí, tak mne seberou) jsem se více méně na první pokus nasoukal do plavidla slibujícího vratkost a nestabilitu.

Nasedá se na břehu, odkud se pomocí neslušných pohybů pánve přiblížíte ke břehu. Pak to vezme rychlý spád, udělá to šplouch a už se nekontrolovatelně točíte ve vodě. Já naštěstí jen horizontálně, díky bohu jsem neměl možnost vyzkoušet si ani první polovinu eskymáckého převratu. K tomu, abych se přestal točit jsem použil pádlo. Ne obyčejné, ale se dvěma listy. To jsou mi věci.

Po několika minutách jsem byl schopen jet jakž takž rovně a i když kanoe je něco zcela jiného, byl jsem připraven vyrazit. Klidná voda vydržela jen chvilku a záhy se kvapem blížil první jez zvaný Podělusy. Na plasťáku se dal sjíždět dvěma způsoby. Šlajsnou a přes kameny peřejí. Druhým způsobem to však vzal jen Kuba, který nás do toho navezl a teď pod jezem čekal, jak se budeme převracet. Sjezd peřejí měl však jeden háček, uprostřed se muselo zatočit.

A protože tohoto složitého úkonu jsme po prvních desetii minutách v kajaku v životě nebyli schopni ani na klidné vodě, vzali jsme to radši šlajsnou. Teď mne to mrzí, posléze se ukázalo, že kajak je takřka nepotopitelný, plave to jak špunt od láhve, a ta peřej by se asi zvládla.

Střední dějství - idylická vložka

A jelo se dál. Při dalších jezech a peřejích naše sebevědomí postupně narůstalo a začali jsme si to užívat. Tedy, pravda, půleskymák jednoho z účastníků na jezu v Krhanicích nás trošku zchladil. Počasí bylo parádní. Potom jsme dopluli do Kamenného Přívozu. A tam je po levé straně hospoda, kde výborně vaří. A to já rád. Přeci jen, poctivá porce velice dobrého jídla za 45 korun se dnes tak často nepotká. A obsluze ani nevadilo, že přijdete jako vodníci. Všem nám kapalo z šosu. Místnímu inventáři v podobě štamgastů se to nijak nedotklo a ani hospodský se nenechal zmást.

Dobře nasycení jsme pokračovali, teď už v krasojízdě. Když jsme nabyli trošku jistoty, co s námi kajak provede, najížděli jsme do těch největších vln. Vzhledem k nízkému posezu na kajku a včerejší bouřce na horním toku dosahovaly místy zhruba k hlavě. Na volejích jsme volně splývali, protože pádlovat v kajaku na hladké vodě je dost velká dřina. Ale byla to paráda.

Zápletka vrcholí - krize

Idylka pokračovala až na louku pod Píkovickou jehlu. Tam zazněl povel vysedat. Pak mi ukázali onen na pohled divukrásný skalní útvar. Tak jsem si ho vyfotil a chystal se, že pojedeme dál. Nejeli. Na tu skálu se mělo vylézt. Pokud jste pravidelnými čtenáři mých článků, už víte, že bylo zle. Na skály jsem se vždycky dostával tou nejjednodušší cestou. Ttéměř vždy to jde někudy obejít a viset na kolmé stěně jako moucha mne nikdy příliš nelákalo.

Na výběr byly dvě cesty, delší a těžší, nebo kratší a jednodušší. Nejdřív mne chtěli nahoru dostat tou delší. Kousek to šlo, ale pak se odkryl výhled dolů a už to nešlo. Přeci jen pár desítek metrů vzduchu a držet se na pár miniaturních kouscích skály po které kloužou boty... Ne!

Tak jsem řekl, že to zkusím tou jednodušší. Nebudu jezdit na chopperu, když neumím ani na pařezu, že jo. Jednodušší cesta vede od kolejí a na druhou stranu (tedy do propasti) není vidět. Alespoň mi to tak zdola připadalo. Začal jsem se tedy škrábat nahoru. Asi do půlky to šlo. Jenže pak jsem se zlomyslným řízením osudu dostal tak nějak ke straně a otevřel se mi již známý pohled. A bylo zle. Hlava se mi zatočila a to, že jsem nemohl nahoru nebylo to nejhorší. Nemohl jsem ani dolů. Dobře to zpíval ten prošedivělý vetchý stařec (Mládek mu tuším říkají) o vysokých a špičatých skálách. Jenže já bych nespadl do písku, ale na šutry, ach jo.

Museli do mě chvíli hučet, než jsem vzal na vědomí, že jsem přeci jištěný lanem, a že i kdybych se pustil, tak se mi nic nestane. Ale věřte tomu!. Když už do mě hučeli poměrně dlouho a já prožíval nejhorší minuty svého dosavadního krátkého života, přesunul jsem se o kousek od onoho hrůzného kraje a zjistil, že s psychickou podporou zdola i z vrchu to snad přeci jen půjde. Nakonec jsem tedy po spíše psychickém než fyzickém vypětí vyhlédl přes okraj vrcholu. A věřte tomu nebo ne, ten pohled do propasti tam byl zas.

Takže samozřejmě hlavně pro to, abych uvolnil cestu dalším, jsem téměř obratem zahájil sestup metodou slaňování. Ale nakonec se mne podařilo přesvědčit i k tomuto hazardu se životem a v podstatě bez problémů jsem slanil. Fuj. Zážitek na celý život. Jsem ale rozhodnut zkusit to někde někdy znovu!

Rozuzlení - nejsem vodák

Když jsem přežil Jehlu, nemohlo mně už nic rozhodit. Ani déšť v závěrečných metrech sjezdu Sázavy. Dojeli jsme k mostu v Pikovicích, vrátili lodě a šli na vlak. Ten jel asi za třicet minut, takže i to bylo celkem v pohodě. Vrátili jsme se do Týnce, na tábořišti rozbili ležení a občerstvili jsme se klasickým pokrmem těchto míst. Tedy buřty a posléze pivem z hospůdky. Pln zážitků ulehám ke klidné noci. Ráno s hrůzou zjišťuji, že přeci jen asi nejsem pravý vodák.

Naprosto v rozporu se spolehlivým identifikačním znakem vodáka vstávám už před devátou, alespoň tak se to píše ve Vodáckém průvodci pro Ofélii. Jsem osamělý na plném tábořišti, protože zbytek kempu jsou jistotně praví vodáci a dávají to hlasitým chrápáním najevo. Posnídám klobásku, mezitím se naše skupinka probere a i z dalších stanů se začínají ozývat podezřelé zvuky. Krátkým výpadem na nádraží zjišťuji, že musím odjet už v poledne.

Naše setkání tedy zakončujeme výletem na Zbořený Kostelec, krásnou zříceninu na ostrohu nad Sázavou. Možná to z předchozího textu nevypadá, ale víkend jsem si opravdu užil a budu na něj dlouho vzpomínat. Sázavu jsem jel před několika lety na kánoji a i z ní vypadá tento úsek řeky naprosto nádherně. A když se i počasí podařilo... Co Vám budu povídat, zajeďte si tam! Ahóóóóój!