Mrůzková ukončila sportovní kariéru, přesto je vicemistryně světa

Michala Mrůzková je šestinásobnou mistryní světa ve sjezdu na divoké vodě. Ze světového šampionátu v roce 2006 v Karlových Varech si odvezla tři zlata. O rok později vyhrála mistrovství Evropy. V roce 2008 už se ale soustředila jen na rychlostní kanoistiku a spolu s Janou Blahovou na deblkajaku byla osmá na olympijských hrách v Pekingu. To byl její druhý olympijský start. V roce 2010 po narození syna uvažovala o návratu do vrcholové rychlostní kanoistiky a startu na Olympijských hrách v Londýně, ale druhé těhotenství rozhodlo jinak.

Co vás přesvědčilo po šesti letech opět nastoupit na start mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě?

Reprezentaci si vyjely tři holky a já se nominovala jako čtvrtá posledním sprintovým závodem. Na Mistrovství světa jsem chtěla jet pouze v roli trenérky, ale protože trenérská rada nechtěla vzít další kajakářku, čtvrté místo by zůstalo neobsazené. Tak jsem se rozhodla, že tým doplním.

Co pro vás stříbrná medaile znamená v porovnání s těmi ostatními?

Medaile z dřívějška jsou pro mě cennější. Mám pocit, že jsem si je zasloužila víc kvůli úsilí, které jsem tomu dala. Na druhou stranu za tuhle medaili jsem strašně ráda, dlouho jsem nezávodila a mám radost, že jsem to takhle zvládla.

Titul vám utekl jen o sekundu a půl…

Já jsem medaili nečekala vůbec žádnou. Stříbro je bomba. Ale samozřejmě když se člověk zpětně podívá na výsledky a vidí, že je za někým sekundu a půl, tak ho to nahlodává. Tyhle myšlenky se ale snažím potlačit. Takovéto “coby kdyby“ si po závodě říká každý.

Budete závodit i na příštím mistrovství světa?

Myslím, že ne. Ale člověk se mění a mění i názory. Třeba se zblázním a pojedu zase. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Změnil se po tolika letech váš pohled na závody? Jak jste závodní atmosféru vnímala tenkrát a jak dnes?

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se mi narodily děti. Do té doby byl hlavní prioritou vrcholový sport. Hlavní, čemu jsem se věnovala, bylo trénování a příprava na vrcholové závody. Když se mi ale narodily děti, prioritu nabyla rodina. Sport se z mého života nevyřadil, ten je tam pořád. Dnes to ale beru spíš jako formu odreagování. Dřív mi sport energii ubíral, dnes bych řekla, že mi jí dodává.

Jaký byl váš přístup konkrétně k tomuto mistrovství světa?

Vždycky jsem byla zvyklá dělat věci poctivě a poctivě se na ně připravovat. V koutku duše jsem ale věděla, že tentokrát jsem maximum pro závod neudělala. To byl také důvod, proč se mi původně vůbec nechtělo závodit.

Jak jste na tom byla po takové době s nervozitou?

Závod jsem jela na svoje maximum, které v tuhle chvíli je. Byla jsem nervózní víc než dřív, ale byla to spíše nervozita z nejistoty na divoké vodě. Všechny závody ale jedu se stoprocentním nasazením a jestli jde o český pohár nebo mistrovství světa, to u mě nehraje roli.

Jaké máte vzpomínky na své roky strávené u rychlostní kanoistiky?

Na rychlost vzpomínám ráda, ale vychoval mě sjezd a sjezdové prostředí mě ovlivnilo mnohem víc. Divoká voda mě baví, na druhou stranu se tam jezdí distančně a člověk závodí sám se sebou. Rychlostní kanoistika je naopak jiná v tom, že soupeř tam je ve stejné chvíli. Také jsem si vyzkoušela debla, který mě naučil lépe spolupracovat.

Jste s lidmi z rychlostní kanoistiky stále v kontaktu?

Jsem v kontaktu s několika lidmi, kteří mě k rychlostní kanoistice přivedli a se svým bývalým trenérem Petrem Lněničkou. S Janou Blahovou v kontaktu nejsme. Jela bych se i podívat na závody, sleduji výsledky, ale blíž mám prostě k divoké vodě.

Kdy jste naposledy seděla na rychlostní lodi?

V roce 2011 jsem ještě odjela s reprezentací na soustředění, ale potom jsem neplánovaně otěhotněla s druhým dítětem. Od té doby jsem na ní byla možná jednou.

Máte ji ještě schovanou?

Loď mám schovanou pořád a mám v plánu se na ní povozit. Třeba když se chceš opálit, rychlostní loď je skvělá.

Věnujete se i jiným sportovním aktivitám kromě kanoistiky?

Jsem pomocnou trenérkou v reprezentaci a sjezd je disciplína, která se nedá trénovat ze břehu. Jezdí se na divoké vodě a holkám mohu poradit lépe, když stopu sama přesně znám. S rolí trenérky proto souvisí, že se musím udržovat ve fyzické kondici minimálně jako holky. Nejlépe trochu lepší, abych je motivovala k lepšímu výkonu. Takže trénuju na sjezďáku, závodím na českých závodech a třikrát čtyřikrát týdně vedu kurzy funkčního tréninku pro veřejnost. Fyzický aktivity je docela dost.

Nepřemýšlíte o návratu k rychlostní kanoistice?

Olympijské hry v Riu jsou jen za dva roky… Do vrcholové rychlostní kanoistiky už se vracet nechci. V téhle fázi si myslím, že má etapa vrcholového tréninku je ukončená, sport a závodění v mém životě ale zůstává. Spíš bych chtěla, aby moje role byla trenérská a já mohla předávat zkušenosti dál. Neznamená to ale, že nebudu jezdit na českých závodech. Já prostě závodím ráda ani to nemusí být mistrovství světa. Ráda si jdu zatrénovat, když chci a ne, protože musím.

Sjezd na divoké vodě máte v rodině. Váš švagr Kamil Mrůzek je úspěšný kajakář, manžel David má k vodě také blízko. Chcete, aby vaše děti pokračovaly v rodinné tradici?

Jsme vodácká rodina, s manželem nás voda baví. Pro děti je přirozené, že jsme u vody, na loděnici a závodech, takže si myslím, že k vodě určitě přičichnou. Neznamená to, že budou za každou cenu trénovat vrcholově. Starší syn zatím nemá potřebu jezdit na vodě vůbec, mladší dvouletá holka by se do lodi časem možná ráda posadila. Ještě na to ale oba mají času dost.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Sport je a vždycky bude součást mého života. Moje životní kapitola jako vrcholového sportovce už je ale ukončená, teď je pro mě na prvním místě rodina. Zatím jsme čtyři a umím si představit, že by nás časem bylo třeba pět.

Michala Mrůzková (Strnadová)

2013 Michala Mrůzková se vrátila na divokou vodu vítězně (Otava)

2009 Mrůzková znovu dobyla divokou vodu (Otava)

2007 Kamenický sjezd (Kamenice)

2007 Evropský sjezd (Bihač)

2006 Mrůzkovi jsou mistři světa! (Teplá)

2005 Michala Mrůzková vítězí (Kanoista roku)

2005 Královna Strnadová (Limerick)

2003 Mokré a studené brody (Morava)