Tubing v Laosu

Při cestách jiho východní Asií jsme narazili na aktivitu, která v Evropě nemá obdoby.

Cestovatelské nebe

Za tubingem, který se provozuje na řece Nam Song v severním Laosu, přijíždí denně stovka cestovatelů. Z líné hry, která se v České republice provozuje jen na rybnících, se ve městečku Vang Vieng vyvinul fantastický bysnys.

Město leží na půli cesty mezi hlavním městem Vientiane a Luang Prabangem v severním Laosu. Samotná přerostlá vesnice Vang Vieng není nijak atraktivní, ale krajina kolem je okouzlující. Řeka, která v době letních monzunů zvyšuje několikrát svůj průtok, je jedním z lákadlem turistů, kteří sem proudí každým dnem.

Není divu, že průvodce Lonely Planet označuje toto místo jako "travellers' heaven."

Na vlastní kůži

Nakonec jsme také podlehli a postavili jsme se do fronty turistů, kteří se registrovali v turistické kanceláři. Platíme 3,5 dolaru na osobu a necháváme se odvézt tuk-tukem tři kilometry za město. Obrovské duše se vezou na střeše.

Udělali jsme první kroky do vody a plácli jsme sebou do duše. Jedeme. Překonali jsme první peřejky a zpoza zatáčky už slyšíme hlasitou hudbu. Silné koncertní reproduktory oznamují možnou zastávku u pobřežní restaurace, kde místní podnikatelé postavili velkou houpačku. A ta mě láká mnohem více než Beer Lao.

Big swing

Vystoupil jsem po bambusovémm žebříku na vachrlatou plošinku sedm metrů nad nad vodní hladinou a snědý mladík mi podal kovovou hrazdu. Jakmile jsem ji vzal do rukou, rozklepala se mi kolena jako na bungee jumpingu.

VIDEO: Skok z lanovky (MPG, 1 MB)

Adrenalin byl silnější než strach. Skočil jsem. Zhoupnul jsem se několik metrů a žuchnul do hluboké vody. Hladina adrenalinu šla ještě výš a já se škrábal znovu po žebříku nahoru. Výborná věc. Ale dvakrát a dost.

Vyrazili jsme zase na cestu. Měli jseme před sebou tři kilometry a jelikož v dubnu bývá nízká voda a slabý proud, trvalo nám čtyři hodiny, než jsme dopádlovali do cíle.

Na řece bylototiž několik zrcadlových "volejů", a tak bylo ldepší pádlovat rukama, než se jen spoléhat na líný proud. V polovině jsme se zastavili na oběd v podniku, který se kymácel na bambusové konstrukci na skalce nad vodou. Byl tu prima výhled na okolní vápencové vysoké skály, které jsou rájem špeluňkářů.

A v mnohých z nich se schovávali místní zemědělci v době utajené války USA proti laoskému komunistickému režimu v letech 1963-1975.

Na ryby se sítí nebo s harpunou

Závěr ospalé jízdy opět zpestřily rychlejší proudnice a drobné peřejky, u kterých jsme zahlédli mladé rybáře. Jeden vrhal kruhovitou síť a druhý lovil s pomocí domácí harpuny malinké sumečky, které hledal pod říčními oblázky. Kupodivu vždy pod druhým nebo třetím kamenem jednoho našel, obratně ho napíchl na bodec a vstrčil do bambusového košíčku, který měl přivázaný u pasu. Mladý klučina měl na hlavě obyčejné potápěčské brýle a byl stále pod vodou.

Když jsme skončili s tubingem, posadili jsme se na lavičku, slunce se sklánělo k obzoru. Vedle mě seděla cestovatelka z Izraele, a tak jsem se jí zeptal, zda mají tento typ zábavy u nich doma. Překvapivě odpověděla, že ano, ale že to je dnes na ústupu. Populární to prý bylo v osmdesátých letech.

V tu chvíli projela kolem nás partička vodáků na plastových kajacích. A tak pravděpodobně i zde se situace za pár let změní. Traktorové duše se již nenafouknou, protože jejich atraktivitu převálcuje akčnější (ale dražší) zábava na kajacích.

Autor je organizátorem Setkání cestovatelů