Katuň - opravdu velká řeka

Naším cílem bylo podniknout cestu po vzoru Štěrby a Štětiny z roku 1968. Ti tehdy zdolali nejvyšší horu Sibiře Běluchu, na koních objeli Katuňský hřeben a podnikli prvosjezd horní části řeky Katuň – počátku sibiřského veletoku Ob.

Každý den v tomto týdnu přineseme video z jiného úseku Katuně. Hlavním kameramanem byl Michal Dvořák, střih dělal spolu s Vítem Zýkou.

Pá: Příjezd na koních (14 MB)

Čt: Výroba raftů (21 MB)

St: Zaplavali jsme (10 MB)

Út: Velké vlny (12 MB)

Po: Kritický okamžik (12 MB)

Co si neuděláš, to nemáš

Již v lednu jsme začali s přípravami, kromě jiného také se stavbou katamaránů. Tato plavidla, rozšířená hojně na ruských řekách, mají mnoho výhod: dobrou stabilitu, velmi dobrý poměr váhy na člověka a uvezený náklad, konstrukce se dá postavit z malých kmenů získaných v místě plavby, katamarán si můžete ušít doma na stroji a dokoupit k němu duši. To jsou asi hlavní důvody, proč se využívají na expedicích jako byla ta naše.

Ovládat tato plavidla jsme se učili na pražském Trojském kanále. Většina z nás totiž na divoké vodě nikdy nejela.

Jedeme vlakem

Den D byl 11. srpna. Večerní vlak nás odvážel na téměř měsíc a půl směrem na východ. Kdo se chystáte do Ruska, tak si určitě nenechte ujít jízdu vlakem. Stojí to za to. Na dlouhých vzdálenostech v Rusku jsou velmi oblíbené tzv. plackártné vlaky. Vagóny jsou sice rozděleny na jednotlivé kóje po šesti lidech, ale tyto oddělení nemají žádné dveře. Po několika hodinách jízdy tak máte přehled, kam jedou lidé z poloviny vagónu a cesta ubíhá veseleji.

Naše cesta na Altaj vedla přes Moskvu, Volhu, Ural a po transsibiřské magistrále do Novosibirska. Odtud vlakem do Barnaulu a autobusem přes Gorno-Altajsk až ke Katuňskému hřebenu a vesnici Katanda. Cesta nám trvala šest dní a ujeli jsme necelých šest tisíc kilometrů.

Jedeme na koni

V Katandě jsme nechali nepotřebné věci a vyrazili do hor. V horách jsme byli v asi nejvíce navštěvované části Altaje, na Katuňském hřebenu. Vyrazili jsme z vesnice Ťungur do údolí řeky Akkem, proti proudu k Akkemskému jezeru pod horu Běluchu, dále přes hřeben do údolí řeky Kučerly a zpět do Ťunguru.

U Akkemského jezera je kemp, meteorologická stanice a horská služba. Vrtulník patřící horské službě jsme viděli létat jenom jednou, při vyhlídkovém letu pro movitější turisty. Hodina letu vás přijde v přepočtu na šedesát tisíc korun. Na vrchol Běluchy jsme nevystoupili, protože jsme měli málo času a trochu jsme podcenili horskou přípravu. Výhled na Altaj je však pěkný i ze všech okolních vrcholů.

V Katandě jsme měli sraz se zbývajícími členy výpravy. Jako výchozí bod naší plavby jsme si stanovili horní část Katuně. Máte dvě možnosti jak se tam dostat: autem z Kazachstánu nebo překonat Katuňský hřeben z ruské strany. Pro nás byl schůdnější Katuňský hřeben. Přemístit čtyřicet kilogramů nákladu na člověka není žádná hračka, nejlépe vám v této oblasti poslouží koně. Zde je to hojně využívaný a často jediný možný dopravní prostředek.

Pronájem koní jsme měli dopředu domluvený v Katandě. Vše jsme naložili a vyrazili s průvodci směrem ke Katuňskému hřebenu. Koní bylo však málo a někteří z nás šli pěšky. Z vlastní zkušenosti však musím říci, že trávit celý den v sedle není žádný med.

Cesta vedla okolo multinských jezer, přes několik průsmyků a okolo Taľmeního jezera k hornímu toku Katuně. Hory zde nejsou úplně pusté, občas potkáte pastevce se stádem dobytka nebo strážce národního parku. Podmínky pro pohyb v parku nejsou v postatě žádné kromě zaplacení vstupního poplatku. Dva naši průvodci byli také strážci parku, to jim však nebránilo občas porazit živé stromky na postavení stanu, otesat zdravý strom na rozdělání ohně nebo nechat odpadky na tábořišti.

Takhle se tu chová většina lidí, které jsme potkali. Místní Rusové na to s oblibou používají rčení: "Rassija balšája – Rusko je velké." Něco podobného jsme zažili už při cestě vlakem, když průvodčí vysypávala několikrát denně odpadky z vlaku přímo na koleje.

Jedeme na lodi

Po několika dnech pochodu jsme se rozloučili s našimi průvodci a začali stavět katamarány. Za den a půl bylo vše hotovo, katamarány postaveny a my jsme mohli vyrazit.

Horní část Katuně je nádherná. Je to rychlá horská řeka, místy sevřená do úzkého koryta, protékající neobydlenou divokou krajinou. Průtok je několikrát větší něž má Vltava v Praze a voda má pouze několik stupňů, protože pochází z horských ledovců. Řeka nejdříve protéká hlubokými lesy podél Kazachstánské hranice, poté meandruje Ujmonskou stepí, nechá se sevřít Akkemským kaňonem a opět uvolnit v Čujské stepi.

Teče tak rychle, že i kdybyste celý den nepádlovali, tak jste navečer o šedesát kilometrů dál. Proudí v ní tolik vody, že ji ani těch několik městeček a vesnic na 400 kilometrech naší plavby nestačilo znečistit. Celou dobu jsme z řeky pili a nic nám nebylo. Technicky má Katuň stupeň obtížnosti WW 3 až 4 podle stavu vody a my jsme zde zažili v několika peřejích až třímetrové vlny.

Z Čemalu teče Katuň ještě asi 250 kilometrů a po soutoku s Bijou se z ní v Bijsku stává sibiřský veletok Ob. To už je řeka přes 200 metrů široká a pomalu plyne do Severního ledového oceánu. V Čemalu skončilo naše putování po vodě. Přesunuli jsme se do Gorno‑Altajska a oslavili úspěšný návrat do civilizace.

Zaplatpánbůh bez potíží

Během cesty jsme se nepotýkali s žádnými bezpečnostními problémy, ale těžko říci zdali je to v těchto krajích normální. Naštěstí nás nepotkal ani žádný větší zdravotní problém, kromě vymknutého kotníku. To jsme už byli v dosahu civilizace a tak po dni jízdy na koni a třech hodinách čekání na elektrický proud v nemocnici mohl být kotník zrentgenován.

Altaj na křižovatce kultur a cest

Altajské pohoří se zdvíhá na jižním okraji střední Sibiře s nejvyšší horou Běluchou, vysokou 4506 metrů. V dávných dobách tudy vedla jedna ze severních větví Hedvábné stezky. Je to země na pomezí kultur. Obyvatelé Altaje jsou bývalí kočovníci, mluví altajsky a jako mnoho národů bývalého Sovětského svazu nemají s Rusy mnoho společného.

Pro obyvatele střední Asie mají tyto hory magickou moc. Mnoho spolků a náboženských sekt podniká na Altaj výpravy, aby zde jejich členové sbírali léčivé byliny a čerpali síly. Asi nebylo náhodou, že jsme ve vlaku potkali šamanku z okolí Moskvy, která směrovala na jeden ze šamanských srazů na Altaji.

Altajská republika je součástí Ruské federace, je velká zhruba jako Česká republika a žije zde přibližně 200 tisíc obyvatel, z toho jedna čtvrtina v hlavním městě Gorno-Altajsku. Pohoří Altaj zasahuje podle současného politického rozdělení na území Ruské federace, Mongolska, Číny a Kazachstánu.

Turistům zatím zůstává Altaj téměř utajen. Ale rok od roku jich přibývá, služby pro turisty se zlepšujím, a tak pokud máte chuť, neváhejte.