Macatá kanoe na Blanici

Přinášíme druhý pohled na splutí Vlašimské Blanice, které se konalo začátkem června v rámci Víkendu Horydoly, jehož se zúčastňují spolupracovníci tohoto serveru. Slovo pohled ovšem není úplně přesné, protože autor článku od narození nevidí.

V sobotu ráno přijíždí ke mně do Dejvic Ondra s kajakem na střeše a bere mě do auta. Ptám se, kde je Sejk, a on říká, že ho naložíme na I. P. Pavlova. Sejka opravdu nakládáme a vyrážíme směr Vlašim na Blanici.

Kajak nebude

Ondra mě a Sejkovi říká, že pro nás Kuba nemá dvojkajak, že mu ho v půjčovně slíbili ale pak mu řekli, že nemaj a tak nám Kuba musel půjčit otevřenou kanoi. Říkáme si, že to zvládneme, protože jsme zvyklí na různá překvapení z lezení. Ondra ještě prozrazuje, že je podle něho nějaká dost široká, tak si se Sejkem říkáme, co to může být za loď.

Do Vlašimi přijíždíme o půl desáté a už tam na nás čekají dva lidé. Po nás dorážejí dalším a nakonec i Kuba s kanoí. Jdeme se podívat, jak naše loď vypadá. Nakonec se shodujeme, že nám připadá docela normální.

Snídaně: křidélka a pivo

Po chvíli přijíždí auta s kajaky pro ostatní. Všichni fasujeme plovací vesty a přilby. Poté Kuba s Ondrou převážejí auta se suchým oblečením do Šternberku. Trvá jim to asi přes hodinu, mi se Sejkem zatím bereme kánoi a neseme ji na vodu. Na mělčině do ní sedáme. Sejk vytahuje z lodního pytle plastovou kulatou misku s víčkem, kde je úžasná svačina, kterou prý udělala jeho indonéská manžela Widie, když si trochu přivstala. Jsou to obalovaná křidélka. Tak se do nich pouštíme, mizí v nás jedno za druhým a ještě než vyrazíme, připadáme si jako v KFC.

Z lodního pytle vyndavám pivo v PET-lahvi, uvazujeme ho k lodi a hážeme do vody, ať se chladí. Ondra a Kuba přijíždějí, všichni nasedají do kajaků a my do kanoe. Zjišťujeme, že je dost málo vody a že budou velké problémy se sjížděním. Ještě nám jedna paní ze břehu povídá, že před týdnem bylo daleko víc vody.

Mělčiny začnou a neskončí

Po pár metrech se dostavuje první mělčina, kde musíme kanoi tlačit. Sejk říká: "Seď, já to zkusím odrážet jednou nohou jako na koloběžce." Potom se objevuje první větší překážka v podobě stromu spadlého přes řeku (pozn. red.: pod Blanickým mlýnem). Půlka kmene je pod vodou, ale druhá brání plavbě. My se Sejkem ho musíme přetáhnout a poprvé se v Blanici řádně namáčíme. Není to dobrý pocit, protože je chladno a pořád prší.

Jezdkyně a jezdci na kajacích zkoušejí kmen přeskočit, ale daří se to jen některým. Ostatní přetahujeme, aby nemuseli vylézat, přece jenom to mají těžší. Po dvou hodinách plavby děláme přestávku. Jíme tatranku, pijeme pivo a vzpomínáme na kuřecí křidélka.

Kůň, pštros a suchá řeka

Sedáme do lodě, trochu pádlujeme a Sejk najednou povídá: "Není to na dlouho, opět vidím velkou a dlouhou mělčinu." No tak zase táhneme. Kuba to nakonec sjíždí náhonem (jez Hrádek), ale říká, že to není pro kanoi, ale jen pro kajak. Ostatní ho následují, ale jedna z vodaček se tam prý udělala.

Přijíždíme k nějakému statku, kde vede přes řeku cesta (jez pod Hrádkem). "Člověče, to je neuvěřitelný!" říká udiveně Sejk. Ptám se, co se děje. "Před náma jde přes vodu kůň bez jezdce, asi si vyrazil na procházku. A vidím ještě pštrosa."

Jedeme pod dálnici

Ještě několikrát přetahujeme kanoi po mělčinách, až dojíždíme k nějakému mlýnu v Libeži, kde se nám Blanice úplně ztrácí před očima. Je už pokročilé odpoledne, a tak Kuba volá šoférovi, že mu kajaky musíme vrátit dřív než ve Šternberku. Prý na nás počká pod dálničním mostem. My se Sejkem protahujeme naši kanoi mezi balvany až konečně nacházíme vodu.

Po nějaké době dojíždíme k dálničnímu mostu. Kuba mě a Sejkovi říká, že naše kánoe je z jiné půjčovny, a tak můžeme jet až do konce do Šternberka. Souhlasíme s tím a vyrážíme dál. "Ondra pokud bude chtít, tak vás dožene," ještě podotýká Kuba. Později se dozvídáme, že to ani nezkusil.

Poslední jez a nekonečný volej

Kousek za dálničním mostem nás překvapuje asi metrový jez nad Radonicemi.Říkáme si, že ho zkusíme přejet jako každou mělčinu. Rozjíždíme se, ale na hraně jezu se zastavujeme. Sejk přelézá ke mě dopředu, překlápíme kanoi jsme překlopili na špičku a sklouzáváme do klidné vody. Ještě překonáváme dost mělčin a nakonec Sejk povídá: "To je už jiná barva vody." Vjíždíme do Sázavy.

Nekonečný volej je snad za trest. Po šesti hodinách na vodě ale přestává pršet a začíná svítit sluníčko. Úmorné pádlování se tedy dá přežít.

Ve Šternberku se shledáváme se zbytkem vodácké výpravy, jdeme na pivo a hranolky. Tak to má na vodě být.

VODÁCKÝ PRŮVODCE: Vlašimská Blanice