Jemná lyžařská technika

Z toho ovšem vyplývá, že se často jezdí na umělém sněhu.

Jednotlivá střediska mnohdy nejsou propojená vleky, a tak se využívá dopravy skibusem. Na vzdálenější místa jedou autobusy i dvě hodiny, protože se proplétají serpentinami ze sedla do sedla.

Kdo jezdí raději autem, musí počítat s nasazováním sněhových řetězů. Při jízdě do nepřehledných zatáček nesmí zapomenout na klaxon, protože na silnici se místy vejde jen jedno auto.

Nabrušte hrany

I na jednoduché sjezdovky je potřeba dobré, nejlépe carvingové lyže s ostrými hranami. Italové totiž téměř na všechny tratě stříkají umělý sníh a potom ho dusají rolbami, až se z něj stane velmi tvrdý firn. Mnohdy je proto na lyžařské areály již od února groteskní pohled. Na loukách kvetou hořce, začíná se zelenat tráva a mezi tím vedou upěchované bílé dálnice plné lyžařů.

Návštěvník na oplátku musí oželet alpské prašanové sjezdy ze čtyřtisícových výšek, krkolomné sjezdovky i velké snowparky.

Pravověrného lyžaře však mile překvapí, že se mu pod nohama bude plést jen málo snowboardistů. "Italové milují jemnou techniku a snowboarding je sport plný hrubé síly," komentuje tento fakt s jemnou nadsázkou lyžařský instruktor z údolí Fiemme Sergio Zorzi.

Itálie je jedna z mála zemí v Evropě, která povoluje heliskiing, tedy vynášení lyžařů vrtulníkem do jinak nedostupných míst a sjíždění dlouhých svahů v panenském terénu.

Dobrou evropskou chuť

Vliv jižní Itálie a severního Rakouska je v italských Alpách cítit na každém kroku. Můžete ho i ochutnat. Směsice horských tučných jídel s lehkými pokrmy mořského pobřeží se tu slévá do někdy bizardních kombinací. Jí se tu rizoto, těstoviny a mozarella, ale také špekové knedlíky, jablečné sladkosti, špenátové závitky, kaštany a dýně.

Bydlí se hlavně v obcích v horských údolích. Ceny zájezdů jsou o něco nižší než do Francie a přijdou jednoho člověka na týden na nějakých deset až patnáct tisíc korun. Apartmány jsou ovšem větší a pohodlnější a v ceně bývá většinou polopenze, nebo aspoň snídaně.

Dolomity

Itálie jsou pro lyžaře především Dolomity. Všechny sjezdovky a vleky jsou tu spojené do jednotné permanentky Dolomiti Superski. Ta obhospodařuje okolo pěti set lanovek a vleků a dvanáct set kilometrů sjezdových tratí.

O majestátní a dramatické pohoří se dělí dvě provincie. Jižní Tyrolsko se rozkládá více na severu u hranic s Rakouskem a má slunečnější počasí, protože ho kryje hlavní hřeben Alp proti studeným severním větrům. Trentino v jižní polovině Dolomit zase nabízí teplejší klima a více italskou, než rakouskou atmosféru.

"Pro italské klienty jsme s Trentinem konkurenti, ale pro zahraniční lyžaře se prezentujeme jako jeden celek," říká šéf jihotyrolské propagace Christoph Engl.

Trentino: slunečné svahy

Italské lyžování splývá českým lyžařům s Dolomity a ty zase s provincií Trentino. Ve skutečnosti se jedná o jižní část tohoto pohoří. Pro naprosté začátečníky je jedno z nejlepších míst středisko Catinaccio německy zvané Rosengarten. Z obce Vigo di Fassa vede lanovka do údolí, ve kterém je několik lehkých sjezdovek ukrytých v lese. "Chloubou střediska je Tombova sjedovka, kde mistr trénoval obří slalom," pyšně říká manažer tridentské turistické centrály Carlo Guardini. Jeden úsek na ní je hodně prudký i pro dobré lyžaře.

Klasické lyžování pro celou rodinu nabízejí střediska v údolí Fiemme. V horních částech jsou obvykle středně těžké sjezdovky a v lese je možno sjíždět široké turistické tratě. Nejznámější z nich je Cavalese, odkud se jezdí na vrchol Cermis. Ještě před pár lety tam vedla lanovka v závratné výšce sto metrů nad údolím, ale potom ji i s dvaceti lidmi strhla při tragické nehodě americká stíhačka. "Novou lanovku postavila místní vláda za tři měsíce," říká Carlo Guardini a dodává: "Vede těsně nad zemí, aby ji nemohlo zasáhnout žádné letadlo."

Podobné svahy nabízí i areál Alpe Luisa, na které se dá dostat z obcí Moena nebo Bellamonte. Český lyžař se může cítit jako doma na tratích středisek Paganella nad Trentem a Tognola v San Martino di Castrozza. Vedou totiž převážně lesem a jejich sklon i šířka se neustále mění. Lyžaři si zde vyberou od nejtěžší černé po lehkou modrou. O červené sjezdovce Tognola I. pějí Italové chválu a občas na ní pořádají domácí mistrovství ve sjezdu. "Je to nejhezčí a nejpopulárnější sjezdovka v celých Dolomitech," ubezpečuje psycholog a zároveň učitel lyžování Marco Zorzi z nedalekého údolí Fassa.

Kuriozitou a klenotem v jednom je pro dolomitské lyžování Marmolada. Z této třítisícovky se sjíždí v zimě i v létě po ledovci. Lanovky včetně historické babičky pro dva stojící pasažéry, kteří musejí naskakovat za jízdy, vedou od jezera Fedaia, nebo ze střediska Malga Ciapella. Lyžování po ledovci není nijak zábavné ani sportovně náročné, nahoru se vyplatí vyjet především kvůli nejlepšímu rozhledu v celých Dolomitech.

Mezi známější lyžařská centra patří ještě sjezdovky v okolí Karerského jezera spojené do skicentra Latemar, pod sedlem Sella v Canazei a v okolí olympijského městečka Cortina dAmpezzo.

Jižní Tyrolsko: v alpském závětří

Region Jižní Tyrolsko (též Alto Adige) je vklíněný mezi rakouské Tyrolsko a italské Trentino. Do roku 1919 patřilo Jižní Tyrolsko historicky k Rakousku, a proto se tu mluví převážně německy. Samozřejmě se domluvíte také italsky a v zapadlých koutech několika údolí uslyšíte ještě románský jazyk ladino místních starousedlíků Ladénů.

Přímo na tyrolsko-trentinských hranicích se jezdí celodenní okružní jízda Sella Ronda. Čtyřicetikilometrový okruh propojuje pět údolí, které lze pohodlně objet pomocí lanovek a vleků po sjezdovkách.

Symbolem jihotyrolského lyžování je Kronplatz. Kopec vypadá jako neforemná buchta připlácnutá mezi štíty vznosných ostrých tvarů, ale má pro lyžaře jednu úžasnou výhodu - sjezdovky z něho vedou do všech stran. Mohou tedy celý den strávit na sluníčku, nebo naopak neustále brousit tvrdé sjezdovky ve stínu.

Typicky dolomitské sjezdovky mezi skalními štíty najdete například ve Val Gardena, údolí Icarco nebo okolí majestátní Civetty. Spíše alpské terény jsou na ledovci v Alta Badia.

Za návštěvu stojí ledovcové vysoko položené údolí Senales nejen kvůli lyžování, ale také proto, že tady byl nalezen slavný Ötzi. Odtud se pokoušel přejít bojovník, kterého před pár lety našli turisté zamrzlého v ledovci, přes hory. Stalo se tak před 5300 lety pod horou Punta Finale ve výšce tři tisíce metrů nad mořem.

Alpy: vysokohorské lyžování

Na italské straně hlavního hřebenu Alp nenajdeme jen pohodové nízko položené skiareály, ale také drsné vysokohorské terény. Táhnou se podél hranic s Francií a Švýcarskem. Tady se urputně bojovalo o Savojsko stejně jako v Dolomitech o Jižní Tyrolsko, ale o sto let dříve. Proto tu najdeme také spousta vojenských památek jako pevnosti, zbytky opevnění a bývalé vojenské cesty, po kterých dnes mnohdy vedou sjezdovky.

Příkladem je přeshraniční oblast San Bernardo, kde jednotná permanentka platí pro italskou část Thuile i francouzskou Rosiere. Prašan v zastíněné Itálii okolo průsmyku Malý svatý Bernard můžete během pár minut vystřídat za slunečnou Francii. Že jste ve Francii, poznáte podle dvou věcí: sjezdovky budou náhle daleko hůře upravené, než od pečlivých Italů, a na hranicích minete staré opevnění.

Grandiózní lyžování můžete zažít v Courmayeru, který je centrem alpinismu pod majestátním Mont Blankem. Stejně jako na Marmoladě zde nejde v první řadě o sjezdovky, ale spíše o zážitky z překrásných hor. Lanovkou se totiž můžete přehoupnout přes ledovec Mer de Glace na skalní věž Ag. du Midi a sjet dolů do francouzského Chamonix. V tu chvíli si připadáte jako pavoučci zavěšení na laně tváří v tvář největším alpským kamenným obrům. Návrat vede silničním tunelem pod nejvyšší evropskou horou.

Courmayer je zároveň nejlepším místem, odkud startují vrtulníky na heliskiing. Obvyklý scénář vypadá tak, že družstvo se nechá z Itálie vynést na vybrané sedlo vysoko v horách a odtud pod vedením horského vůdce sjíždí žlaby a kuloáry do Francie, kam vedou nejlepší trasy.

U hranic se Švýcarskem jsou známé především Ortler arena a Cervinie. První je sice nazvaná podle nejvyšší hory tehdejšího Rakouska-Uherska, ale jedná se spíše o rodinnou oblast na úpatí tohoto velikána.

Za to Cervinie, to je jiný šálek čaje. Nejvyšší sjezdovka Evropy vede až z vrcholu Malého Matterhornu ze čtyřtisícové výšky. Není výjimkou, že se tu lyžařům z českých nížin udělá napoprvé špatně. Ani po aklimatizaci tady není úplně lehké jezdit, protože člověk se tu zadýchá a unaví daleko rychleji, než v níže položených střediscích. Výhled na slavný Walliský hřeben čtyřtisícovek od Matterhornu pod Monte Rosu však za námahu stojí.

Horydoly o lyžování v Itálii

Val Senales

Passo Tonale (3 díly)

Marmolada

Jižní Tyrolsko