Aloe vera čistí organismus vně i zevnitř

Léčivé účinky aloe pravé (aloe vera) znali již Egypťané na úsvitu starověku. Lze předpokládat, že nebyli první. Z doby před šesti tisíci lety se zachovalo zobrazení na kamenných zdech v Údolí králů. První písemné poznámky aloe vera napsali Mezopotámci na hliněnou tabulku okolo roku 1750 před naším letopočtem a Egypťané do Ebersova papyru okolo roku 1550 před naším letopočtem.

Bylinou tehdy léčili infekce, kožní nemoci a vyráběli z ní projímadla. 

Z Afriky do Evropy a zase zpátky

Ze starověké severní Afriky se lékařské znalosti dostaly přes Středozemní moře do antického Řecka a posléze Říma. Aloe vera popisuje slavný lékař Hippokrates i přírodovědec Plinius starší v díle Historia naturalis.

Řecký lékař Pedanius v díle De Materia medica roku 74 po Kristu uvádí výčet, na co zabírá léčba: zranění, kožní infekce, vypadávání vlasů a hemoroidy.

Když se špičková civilizace přesunula z rozpadající se Římské říše zase přes Středozemní moře, tentokrát do Arábie, Peršané už aloe vera pokládali za standardní léčivou bylinu a od 6. století je součástí všech tehdejších lékařských spisů a dokumentů. 

Spolu s arabskými a berberskými kupci překonala rostlina velkou vzdálenost po Hedvábné stezce do Orientu. Přes Indii, Tibet a Malajsii doputovala Číny. Poprvé se o ní zmiňuje lékařská zpráva v 7. století z provincie Kuang-tung, kde ji používali klasicky na léčbu kožních chorob. Posléze jsou přesně popisovány léčby zánětů, ekzémů a také využití na projímadla. 

Dlouhou oklikou se aloe vera vrátila do Evropy až ve středověku. Přivezli ji s sebou Arabové, když dobyli Španělsko, Portugalsko a část Itálie. Jen co byla politická mapa světa zase překreslena a Španělé se z obětí dobyvačných muslimů stali křesťanskými dobyvateli indiánských států v Jižní Americe, cestovala s nimi aloe. Odtud se rozšířila do Severní Ameriky.

Je zajímavé, že v 19. století ji v USA znali především jako přípravek na výrobu silného projímadla a teprve o století později se tam ujala také k léčbě kožních chorob, tak jak to znali Egypťané už pár tisíc let před Američany.

Léčivý sukulent

Aloe Vera je sukulentní rostlina s řadou příznivých účinků na lidský organismus. Pomáhá při detoxikaci těla a podporuje trávení. Zpracovávají se listy a dužina.

Sukulenty jsou rostliny z pouští a polopouští, které zachycují ve svých dužnatých tělech mnoho vody, která jim umožňuje přežít dlouhé období sucha.

Latex, gel, šťáva z listů

Ve farmaceutické praxi se využívají tři základní hmoty, které lze z aloe získat. Každá vypadá jinak a má jiné účinky.

Latex

Latex (šťáva z aloe pravé) je pryskyřičnatá žlutá tekutina, která se získává z vnitřku listů. List se překrojí a tekutina sama vytéká. Zachycený latex se suší a nakonec vypadá jako tmavě hnědá, hutná hmota s matným leskem. Má nepříjemný zápach, nakyslou a hořkou chuť. Obchodní označení je Barbados aloe nebo Curacao aloe.

Gel

Čerstvý gel z aloe pravé je bezbarvá slizká hmota, která se získává z vnitřku listů. Odstraní se vnější vrstvy a gel je obsažen v tkáni listu. Nemá vůni, chuť je nahořklá. K léčení se používá zcela čerstvý, nebo se pasterizuje a lyofilizuje (vakuově vymrazuje).

Šťáva z listů

Levnější potravinové doplňky se vyrábějí lisováním šťávy z celých listů aloe pravé. Výsledný produkt obsahuje látky z gelu i latexu, a proto musí být zbaven látek, které způsobují projímavost. Filtruje se proto přes dřevěné uhlí.

Kosmetika, farmacie a medicína

Na trhu je obrovské množství kosmetických přípravků s přídavkem aloe, například hydratační krémy, krémy na ruce a obličej, pleťová mléka, mýdla, opalovací krémy, šampóny a vlasová tonika, holicí kosmetika, přísady do koupele, líčidla. Aloe se přidává také do čistících prostředků, dětských plen, plen pro inkontinentní dospělé a latexových rukavic.
Kosmetika má ovšem své limity. Nedokáže omladit, zhutnit pokožku, léčit, zvlhčit, ačkoliv to reklama tvrdí. Medicínské studie to nepotvrzují. Velkým problémem pro kosmetický průmysl je především nestabilita účinných složek v gelu, které nenávratně degradují kvůli okysličení.

Jiné je to u léčivých preparátů. Extrakt z gelu z aloe má komplexní účinek podporující hojení popálenin. Rána rychleji uzavírá a je čistší, aloe stimuluje regeneraci buněk a má svíravé účinky. Lékaři ho využívají také na řezné rány, odřeniny, otlaky, ekzémy, akné a bodnutí hmyzem.

Latex z aloe je silné projímadlo. Kromě aloe se podobně využívají krušina, řešetlák či sena. Glykosidy v v nich obsažené projímavé nejsou, ale v tlustém střevu se mění na silně projímavý aloe-emodin-9-anthron a aloe-emodin. Účinek zvyšuje strava obsahující železité soli a červené maso.

Při domácí přípravě je bezpodmínečně nutné použít pouze bylinu aloe pravá. Některé příbuzné druhy jsou totiž jedovaté. Při domácí léčbě se hojně využívá jako účinný přírodní prostředek na popáleniny a odřeniny. Běžná praxe je, že se přiloží rozříznutý list přímo na postižené místo. V muslimských zemích je rozšířené také přikládání na čelo při bolestech hlavy a ochlazování při horečkách.

Rostliny si extrémně šetří vodu

Aloe pravá (Aloe vera) je jednoděložná, vytrvalá, stálezelená rostlina. U země má růžici dlouhých dužnatých a ostnatých listů. Kvete žlutě a červeně ve vysokém hroznovitém květenství. Plodem je tobolka s mnoha malými semeny. Roste po celém světě v suchých a teplých regionech. Její původ není s jistotou znám, pěstuje se jako kulturní rostlina a v přírodě je také velké množství zplanělých jedinců. Aloe pravá roste také v domech a na zahradách jako okrasná rostlina.

Aloe pravá dosahuje i s květem výšky 60 až 90 centimetrů. Světle zelené listy jsou tuhé a dužnaté, kopinaté, dlouhé až půl metru. Zubatý okraj mají řídce ostnaté. Jsou uspořádané v listových růžicích nízko při zemi. Nasedající na vrchol krátkého stonku. Volně rostoucí aloe vytvářejí odnože a husté trsy.

V současnosti je aloe pravá rozšířena v suchých a teplých oblastech celého světa. V Evropě roste pod širým nebem ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, Itálii, na Krétě a Sicílii. Dále roste v jižní Číně, jižní Indii, Západní Austrálii, v Africe, na Kanárských ostrovech, na souostroví Madeira, na Kapverdských ostrovech, v Karibiku, Mexiku a na jihu USA.

Květy jsou opylovány v Asii ptáky strdimily. V Americe dělají stejnou službu kolibříci. V Africe opylují aloe kromě ptáků také včely. V noci se květy uzavřou, čímž rostliny extrémně šetří vodu a brání se proti jejímu odpařování. Stejnému účelu slouží voskovitá vrstva na povrchu listů. Latex (tekutina připomínající hořké mléko) pod povrchem listů obsahuje projímadlo a na okraje listů jsou ostnaté. To je obranný systém proti býložravcům.

Tisíce let zná lidstvo dobrodiní aloe vera

Aloe vera je lidem známá už tisíce let na lékařské, léčitelské a kosmetické účely. V současné době je v Evropské unii povolena jako potravinový doplněk podle vyhlášky 1831/2003. Obsah účinné látky aloin je v potravinách a nápojích omezen na maximálně 0,1 mg/kg. Ve Spojených státech amerických je povolen gel z aloe jako potravinový doplněk. Volný prodej rostlinné drogy není povolen. V roce 2002 byla vyškrtnuta ze seznamu bezpečných rostlinných drog.

Aloe poskytuje gel a latex. Gel z aloe se zevně aplikuje především na popáleniny, odřeniny a drobná poranění. Účinnou látkou je tu polysacharid acemanan. Latex se podává vnitřně jako silné projímadlo. Hlavní účinnou látkou latexu je glykosid barbaloin.

Rodové jméno Aloe pochází z arabštiny a označuje hořkou látku. Latinské přízvisko verus je odborný termín pro pojem pravý.
Bylina byla poprvé popsána v roce 1753. Zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury švédského původu Carl Linné ji pojmenoval Aloe perfoliata. V roce 1768 tento druh popsali nezávisle na sobě holandský botanik Nicolaas Laurens Burman pod názvem Aloe vera a o dva týdny později anglický zahradník Philip Miller pod názvem Aloe barbadensis. Protože se o Burmanově názvu dlouho nevědělo, uváděl se ve starších publikacích název podle správce slavného londýnského arboreta v Chelsea.