Pražský půlmaraton: diváci byli super

Tak jsem zase zamířil na Pražský půlmaraton. Neběháno? No, spíš rozběháno. Vyfasoval jsem číslo, pozdravil se s kamarády, pomuckal se s Evženovou Sárou, okouněl a vdechoval předstartovní atmosféru a před očima se mi tmělo. Tedy nejen při představě té vzdálenosti, ale i při pohledu na černé borce.

Osm vteřin slávy

Tehdy jsem si prožil pár vteřin slávy. I když jsem pražský půlmaratón neběžel poprvé, jaksi jsem zblbnul a zamířil z depa první odbočkou vpravo. Chvíli jsem nechápal ty obdivné pohledy ostatních běžců. Pak jsem pochopil. Moji krásou to nebylo! Zamířil jsem totiž omylem do startovního sektoru A. Bylo mi, pravda, divné, že stejnou cestou míří černí borci a borkyně. Pak jsem s hrůzou uviděl kam to vlastně jdu. Udělal jsem čelem vzad a předstíral, že se vyklusávám. Obdivných pohledů ubylo a já naklusal tam, kam patřím. A ten můj sektor byl opravdu o pár písmen dál od A. 

Šest odstínů šedi

Vyšlo slunce a bouchl výstřel, zazněla Vltava a my vyrazili. Jako vždy vycházkovým tempem než se to vpředu nějak rozběhne. Diváci, kteří byli na startu poprvé, si jistě říkali, že takhle by to zvládli taky. "Snad takhle nepůjdeme až na Palačák," prohodila slečna vedle mě. Ale pak už se to rozběhlo a tak se tady šlo – no, už spíš běželo, na to.

A jako vždycky – kilák – dobrý! Pět kiláků? Výborný! Deset kiláků – lepší než na Kbelích… A pak mi začalo docházet, že mi brzy dojde. Přepálenej začátek a na patnáctce přede mnou ještě šest odstínů sado-maso kiláků šedi. Natažené dětské ručičky, do kterých jsem si rád plácnul. Potěší to děti a já si připadám jako borec. Pak skupinka lidí, kteří volali: "Už je to jen kousek…" No, ty bych plesknul taky rád, ale jinam. Jinak, ale klobouk dolů, diváci byli super! 

Černá listina (výsledková)

Na jedenáctém kilometru u Rudolfina mi vždycky přijde na mysl vzpomínka na dobu apartheidu třeba v Jihoafrické republice. Vlevo bílí, vpravo černí. Jenže tady je to naopak. Ti tmavší si běželi pro prize money, my bílí pro další porci dřiny a pro Mattonku v cíli. Ale věřte, nevěřte, nikdy mi Mattonka tak nechutná jako tady!

Tak nás zase pozávodili! A my můžeme začít s pohádkami: Mají jiná svalová vlákna, trénují ve větší nadmořské výšce… a teď třeba tu o Karkulce! Pravda je prostě taková, že jsou rychlejší. Když jsem se hrabal na tom jedenáctým okolo Rudolfína, potkával jsem černé gazely, mířící do cíle. Černí pardálové už tam byli. A před námi další nábřeží. A pak ještě jedno! Nevadí – počkejte 3. května na Pražském maratonu! Jsem Pražák a znám zkratky!!!