Vzpoura firem

Zdá se, že se chtějí vzepřít moru zvyšování cen a chobotnici nenasytné byrokracie.

Po živnostnících, kteří zoufale kličkují před chapadly byrokratického státu, a supermarketových řetězcích okázale ignorujících ministry, si úředníci znepřátelili i kapitány nadnárodních firem.

Není divu, protože podnikat a především plánovat na pár let dopředu nelze v nestabilní společnosti, kde větší vliv než zdravý rozum, má lobbying a korupce.

Dokáže v této situaci někdo odhadnout, zda je výhodné postavit další továrnu, nebo raději poslat peníze za hranice? Má smysl připravit recepturu na dražší čokoládu, investovat do výzkumu pracích prášků, nebo třeba inovovat nabídku textilního zboží? Na rovinu: Ne!

I v jasných pravidlech předvídatelných států připomínají stratégové obřích firem spíše alchymisty, než úřední suchary. Musejí totiž přemýšlet nejen o finančních záležitostech, ale především odhadují nálady spotřebitelů na pár let dopředu, kalkulují s přitvrzováním bezpečnostních a ekologických předpisů a zjišťují sílu konkurence.

V Česku kromě toho musejí čekat v každé chvíli úder od státu, který neodolá odborářům, nátlakovým skupinám, korupčníkům anebo jen šikovným šíbrům. Rána může přijít kdykoliv a odkudkoliv.

Chcete pár příkladů? Státem ovládaný ČEZ ohlašuje zvyšování cen elektřiny o desítky procent bez zjevných ekonomických důvodů. Monopolní Transgas se nechává slyšet, že zdvihne do konce roku ceny plynu o čtvrtinu. Od začátku roku je vyšší spotřební daň na alkohol o třináct procent a další náklady vznikají výrobcům s kolkováním zavedeným začátkem prázdnin.

Nehledě k takovým drobnostem, jako jsou připravované registrační pokladny, povinné účtenky nad padesát korun, snaha o omezení prodejní doby, nebo bombastické kontroly České obchodní inspekce s nikdy nezveřejněnými kompletními výsledky a pokutami.

Výrobci spotřebitelského zboží ovšem žehrají nejen na zvyšování ceny vstupů, ale také na potíže spotřebitelů. Jen bohatí a spokojení lidé s ekonomickou perspektivou totiž mohou být jejich dobří zákazníci.

Jak jim stát pomáhá vyšvihnout se mezi bohaté? Jen namátkou vybírám pár absurdit, ne kterých mají podíl vládní politici. Cukr je v Česku třikrát dražší než na světových trzích, za vstupenky na kulturní akce se platí nejvyšší daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, za televizi a rádio se má odevzdávat daň ve výši 180 korun měsíčně oproti současným sto dvanácti korunám, přibližně dvě třetiny z vysokých cen benzínu si bere stát na daních, stále přežívá nesmyslný systém povinného ručení na auta podle objemu motoru bez ohledu na reálnou cenu vozů…

Občané tohoto státu platí téměř polovinu ze svých výdělků státní byrokracii, aniž by přesně věděli, co za to dostanou. Přijde někdo důvěryhodný, kdo řekne jednoduché věty „Snížím daně, zmenším byrokracii!“ a také to uskuteční? To je důležitá otázka pro spotřebitele, živnostníky i obří firmy. Nejen outdoorové.