Expedice do neznáma: Černé moře

Vyrazili jsme na cestu, kterou jsme si naplánovali. Problémem bylo, že vždy, když jsme si něco naplánovali, tak to podle plánu rozhodně neprobíhalo. Ani odjezd ze Stepantsmindy neproběhl plánovaně. Plánovaná maršutka byla neplánovaně drahá, tudíž jsme museli využít alternativní spoj.

Naplánovali jsme si, že navštívíme gruzínského dědečka, který nás již jednou vezl a pozval nás k rodinnému stolu. Jenže i tenhle původně neplánovaný plán se přeplánoval. Po čtyřhodinovém sezení v temném nákladním prostoru dodávky s dvěma malými otvory na vzduch jsme v jednu hodinu ráno hledali místo na spaní v hlídaném areálu Stalinova rodného domu ve městě Gori.

Kolem šesté hodiny ranní se kolem nás začali ochomýtat strážci zákona nebo Stalina, těžko říct, a tak jsme se sbalili a vydali na cestu. Naplánovali jsme si, že budeme stopovat do Mestie, centra severozápadní horské provincie Gruzie. Plán se samozřejmě změnil, do horského městečka jsme místní maršutkou dorazili v odpoledních hodinách.

Svanetie – město Čechů, Poláků a Ukrajinců

Ubytování jsme díky Kubovi H. pořešili hodně rychle. Jelikož on Mestii navštívil už loni, věděl o jednom místňákovi, u kterého jsme si za drobný poplatek mohli postavit stany a po dlouhé době pocítit, jaké je to být čistý. Až do doby, než jsem navštívila koupelnu, jsem si myslela, že jsem se docela opálila.

Všichni jsme se těšili, že zdolání našeho doposud nejvyššího kopce řádně oslavíme. Nikdo z nás ale netušil, že to bude až takový nadplán.

Mestia by bylo město duchů, kdyby ji nenavštěvovali národy našich krajanů Slovanů z Polska a Ukrajiny. Nebylo tedy těžké narazit na skupinku Čechů, se kterými jsme si dali družbu. Až po prvním pivku jsme se dozvěděli, že dvakrát zkoušeli vylézt náročný kopec Ušbu. Když jsme se připotáceli ve tři hodiny ráno, absolvovali jsme ještě kolečko vodek s panem domácím, který na nás trpělivě vyčkával.

Odbelhali jsme se ke stanům. Bohužel, někdo z nás špatně zavřel krávám branku, a tak ony vycítivše možnost volnosti pohybu, vylezly ze své ohrádky. Vrcholem dne tedy bylo pobíhání po zahradě s turistickými holemi a zahánění krav do ohrady o půl čtvrté ráno.

Spánek? Ba ne!

Krušná jsou povečírková rána. Nás potrestala naprosto vymetená obloha a teplota 30 stupňů Celsia, ve které jsme stoupali nad Mestii až k jezerům Koraldi, odkud je krásný výhled na… no nevím, co napsat dřív, na vše...

Z předchozí bujaré noci jsme byli opravdu vyčerpáni, a tak jsme se těšili, že se v panenské přírodě pořádně vyspíme. To by Vám ovšem ve dvě ráno nesměl řehtat a prdět půl metru od hlavy kůň. Kdyby jeden, za námi na návštěvu se vydalo pět zvědavých ořů, zbytek stáda čítajícího asi dvacet statných hnědáků stepoval kousek nad námi na hřebeni. Báli jsme se. Né že né. Nejvíc jsem se bála, když si odvážný Kuba H. s touhou pořídit exkluzivní fotografický kousek nasvěcoval koníka čelovkou, aby byl lépe vidět.

"Kubo, hlavně ho neoslep, nerada bych, aby mi spadlo půl tuny na hlavu," povolávala jsem nervózně ze stanu. Ondra odvedle něžným hláskem prosil: "Koníčci, prosím, běžte pryč, já už chci spát, jsem unavený, prosím, běžte." Nakonec jsme se odvážili, využili jsme stejnou taktiku jako na krávy a za pomocí turistických holí jsme koně zahnali na hřeben.

Ráno nás čekal výšlap na lehko do sedla zhlédnout nádherná panoramata, odpoledne sestup za naším panem domácím, který nás opět neplánovaně opil.

Museli jsme pryč z civilizace. Jednak proto, že česká játra nerovnají se gruzínským, a také proto, že nás hory zkrátka baví. Další dva dny jsme strávili nad Mestií, prospali bouřku, opékali brambory v ohni a bylo nám fajn.

Hodně muziky za málo peněz k Černému moři

Peněz ubývalo, dny strávené v Gruzii přibývaly a stejně tak množství odvahy. Ideální chvíle na stopování. Zhruba do poloviny cesty k moři vedla horská silnice, kde by stop pro 6 lidí nebyl úplně ideální, zvolili jsme tedy maršutku do Zugdidi. Původně domluvená cena se řidiči nějak přestala líbit. Když jsme odmítli zaplatit přemrštěnou částku, poslal nás do nepřístojných míst, což nám moc nevadilo, hlavně že jsme ušetřili.

V pohodě jsme dostopovali do rybářského přímořského městečka Poti, kde jsme si na místních trzích nakoupili čerstvé ovoce a zeleninu a vydali se směrem k pláži upíchnout stany. Po chvilce chůze nás zastavil policejní teréňák, ať si naskočíme na korbu, že v Poti kempovat nemůžeme.

Vidina ranního nákupu čerstvého ovoce a zeleniny se s přibývajícími kilometry rozplývala. Páni policajti nás vyhodili na pláži v Grigoleti. "Málo lidí, bordel na pláži, ale vypadá to cajk," zhodnotili jsme situaci, šli jsme stavět stany a vzhůru do rozbouřených vln Černého moře. Dokonce jsme byli místními obyvateli, kteří v přímořském domě tráví celé léto, pozváni na večeři. Pořádně jsme se přejedli a těšili se na poklidnou noc.

To by ovšem nesměla přijít bouřka s doprovodem silného větru, který Anči s Ondrou málem odnesl plachtu od stanu. Tihle dva to nakonec vychytali tak mazácky, že spali u naší nové gruzínské babičky.

Stopovací challenge do Batumi

Další den dopoledne bylo moře tak klidné, že jsme roupama neměli co dělat, a tak jsme se rozhodli trošku si zasoutěžit. Cíl byl co nejrychleji dostopovat do Batumi, skoro evropského města plného mrakodrapů, vzdáleného šedesát kilometrů od Grigoleti. Kluci si věřili, ale marnost nad marnost. Holky s přehledem vyhrály.

Odlet a neplánovaná party na letišti

Balili tak nějak pomalu, nechtělo se nám. Vzpomínali jsme na nádhernou Arménii, majestátný Kavkaz. Byť to bylo pár dnů nazad, připadalo nám to jako věčnost. Rozloučili se s místními lidmi a dostopovali na letiště.

V odletové hale jsme se seznámili s tříčlennou partou Poláků, kteří nás obdarovali dvanáctikilovým melounem a pivy, o večeři a zábavu jsme tedy měli postaráno. Od nějakého Španěla Kuba M. domluvil pytle, do kterých jsme ze šesti zavazadel postupně spojením bederních pásů a špagátu udělali tři třicetikilová zavazadla.

Čekala nás poslední noc před odletem.

Kam příště?

Nějak nám po celou tu dobu nedocházelo, co zažíváme. Procestovali jsme země, ve kterých ne všichni mají možnost vstát ráno z postele, napustit si teplou vodu z kohoutku a vyčistit si zuby kartáčkem. Přesto jsou šťastní. Nechtějí víc, než potřebují.

Sami si mnohdy neuvědomují, jaké bohatství jim okolní hory nabízejí. Nádherná panoramata, pocity naprosté svobody.

Bohužel, všichni kteří si v našem okolí na něco neustále stěžují, se nikdy nevydají na cestu do neznáma. Na cestu, kde jedinou starostí je rovné místo pro stan a dostatek vody. Tohle mě bavilo. Příroda je velká čarodějnice a přátelství navázané a potvrzené v horách je něco víc. Je to důvěra jeden v druhého. Hory vystřídalo moře, zažili jsme ostré slunce, kroupy, brodění řeky, bobování na sněhu, bujaré pivní večery, pocity fyzického vyčerpání i neutuchajícího zadostiučinění.

Jaký je další cíl? Bude to cesta… cesta toulavá…

PANORAMA: Velký Kavkaz. Výhled na hlavní hřeben od jezer Koraldi. Foto: Jakub Holec
Kliknutím na snímek otevřete velké panorama:

Cesta do neznáma na Horydoly

I. Arménie

II. Gruzie

III. Kazbek

IV. Svanetie

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě