Expedice do neznáma: Kazbek (5047 m)

S nakoupenými zásobami, plnou horolezeckou výbavou a odhodláním jsme se vydali ke krásnému pravoslavnému kostelu svaté Trojice (Cminda Sameba), který ční ve výšce 2170 metrů nad městem Stepantsminda (též Stepantsminda, dříve Kazbegi) a je jedním ze symbolů Gruzie.

Po zhlédnutí pravoslavného interiéru ze 14. století jsme se radostně přivítali s našimi známými Ukrajinci, kteří u kostela čekali celý den na zlepšení počasí. Ukrajinská lidová střídala píseň českou. Slivovice střídala vodku, jazykové bariéry polevovaly na síle, za vínem kolovalo pivo a my pěli písně dokola, okolo našeho česko-ukrajinského tábora.

Ale jak říká můj trenér a učitel z gymplu: "Večer šohaj, ráno šohaj." Zapěli jsme Bláznovu ukolébavku a šli spát.

Ranní probuzení do mlhy nám na silách mnoho nepřidalo. Krev v žilách jsme s holkami rozproudily pravidelnou dávkou sklapovaček, které jsme každé ráno praktikovaly s cílem namakaného břicha. Bohužel příjem sladkostí byl nepřekonatelný. Minimálně z toho pokaždé byla hezká fotka, kterou nám Ondra udělal. Nu což, snickersku do ruky a vzhůru do base campu.

Advanced base camp

Malá viditelnost taky viditelnost. Cestu přes ledovec jsme mapovali pomocí koňských exkrementů. Hodní to koníčci, ledovec jsme přešli bez problémů, obloha se najednou rozevřela a my ho uviděli. Vyhaslá sopka ve výšce 5047 metrů nad mořem nám ukázala tvář.

"Ještě že to nešlo vidět zezdola," pomyslela jsem si, neboť naštěstí jsme ze Stepantsmindy dohlédli pouze ke kostelu.

Po krátkém teambuildingu u meteostanice, kde byl vykopán základní tábor, jsme usoudili, že sil máme ještě dost na výstup do předsunutého tábora. Výška 3900 metrů s námi naštěstí nic neudělala.

Výstup byl dlouhý, opravdu hodně dlouhý

Během mlhavého večera a mrazivé noci se na stanech udělala ledová krusta, kterou jsme ve dvě hodiny ráno odklopili, abychom zkontrolovali, zda se šerpové nepletli s předpovědí počasí. Nepletli, totálně vymeteno! Nádhera.

Během vaření čaje a teplých polévek kolem nás již procházely první čelovky. Hodinka k dobru, kterou jsme si ušetřili všerejším výstupem až do předsunutého tábora, přišla vhod. Vyrazili jsme o půl čtvrté.

Do svítání na nás čekal průchod nejobtížnějším místem celé cesty. Labyrint cestiček, které jsou za světel čelovek jen těžce identifikovatelné, velká koncentrace ledovcových trhlin a průchod kolem skály, ze které rádo padá kamení až lidské velikosti.

Zhruba v polovině, zrovna v místě, kdy jsme se dostali do trhlinové pasti, jsme se chytli místního guida, který nám pomohl z bludiště ven, a my mohli kráčet k přibližujícímu ledovcovému platu. Za námi na laně navázané světlušky v podobě čelovek dalších horolezců napovídaly, že nebudeme jediní, kdo se chce podívat nahoru.

Po příchodu na ledovcové plato nastaly nejkrásnější okamžiky. Svítalo. Sílící slunce opíralo paprsky do sněhu, který se červenooranžově leskly. Spolu s okolními čtyřtisícovkami to vytvářelo majestátní atmosféru. Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl.

“Pro tyhle momenty stojí žít,“ problesklo mi hlavou, ale když jsem se na chvilku zastavila, abych si užila sílu okamžiku, mrznoucí prsty mi daly najevo, že je čas jít. Nejtěžší pasáže byly strmé stoupáky, ve kterých se díky přes noc čerstvě napadlému sněhu skvěle bořilo. Představte si, že uděláte krok vzhůru, ale proboříte se o půl metru dolů. Vyčerpávající.

Nadmořská výška se začala ozývat, chtěli jsme to spláchnout vodou. Jenže ono když mrzne, tak voda mileráda mění skupenství. Ani ta snickerska, která svou tvrdostí připomínala palcát, nebyla k nakousnutí. Cílová rovinka byla strašně dlouhá.

Po 6 hodinách jsme všichni stanuli na vrcholu. Foukalo. Udělali jsme pár fotek s českou vlajkou a rychle dolů. To nám šlo rychle. Po čerstvém sněhu jsme krásně klouzali a dole u stanů jsme byli po dvou a půl hodinách. Šťastní, unavení, dehydratovaní.

Sklesali jsme další výškové metry až do travnatého sedla Arša (2940), kde jsme postavili stany a šli spát.

Báječný je pocit po vítězství

Po sestupu jsme si dali oslavného panáka slivovice, nikdo z nás dosud na vyšší kopec nevylezl. Naše expedice byla zastíněna jinou českou horolezeckou skupinou. O čtyři dny před námi trošku východněji získal Radek Jaroš svůj poslední osmitisícový skalp na K2, aby si zasloužil Korunu Himálaje. Klobouček!

Ono je ale ve výsledku jedno, jestli jdete na Kazbek, na K2, nebo na Sněžku. Jak řekla Renata Chlumská, první Česka, která zdolala Mount Everest: "Všechno, co se v životě odehrává, je jako výstup na velehoru. Musíte mít sen. Potom vůli. A všechno co vede k vítězství je v hlavě, ne ve svalech. Ale nesmíte zapomenout, že výstup na horu, dosažení vrcholu, je teprve polovinou cesty. Ještě vás čeká to obtížnější – ta polovina zpátky: ta cesta do údolí, odkud jste vyšli."

Ale není cesty bez cíle a cíle bez cesty. Naším dalším cílem byla Svanetie, historická provincie v severozápadní části Gruzie.

Cesta do neznáma na Horydoly

I. Arménie

II. Gruzie

III. Kazbek

IV. Svanetie

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě