Expedice do neznáma: Gruzie

Železnaja vadza, kterou jsme cestovali, se krátce po půlnoci dokolíbala do hlavního gruzínského města. A opět ta nepříjemná smršť taxikářů!

Byť jsme byli najezení, kontakt s civilizací po třídenním arménském treku jsme nevyhledávali. Klidné místo pro stany v centru Tbilisi je ovšem oxymóron, proto jsme se po hodině procházení rozhodli využít místního maršutkáře, aby nás dopravil do malé horské vesničky Gudani, odkud jsme chtěli zahájit kavkazský trek.

Noční stavění stanů

Nevíme jak a kdy došlo ke komunikačnímu šumu, nicméně řidič vyslyšel Gudauri, což bylo město větší, přístupnější, pravděpodobně s hodně obyvateli, čehož jsme se chtěli samozřejmě vyvarovat. Řidiče jsme tedy museli několikrát opravovat při navigaci.

Smutné bylo, že vesničku Gudani neznali ani jeho kamarádi maršutkáři, které žádal ve dvě ráno o radu přítele na telefonu. Vytuněný mercedes s vnitřním osvětlením, za které by se nemuseli stydět ani technici v baru Modrá ústřice, nám na půli cesty do Gudani oznámil, že dál nepojede.

Uznali jsme, že cesta, která se vlnila před námi je určena pro 4WD car, a tak jsme s úsměvem na tváři oznámili: "Máme stany, nepotřebujeme spát v autě." Nakonec i ochotný řidič nabízel spaní v autě. Jeho argumenty s medvědy a divokými psy jsme přecedili, ve čtyři ráno si postavili stany a šli spát.

Nový gruzínský dědeček

Probuzení v krásné přírodě s výhledem na okolní tří tisícovky za zvuků divoké řeky ukázalo se skvělým místem pro stanování. Kuba H., který dle nás jel během celé expedice na solární panel a vody potřeboval asi ještě méně než velbloud, šel ráno na obchůzku do vesničky Zhingvali a zajistil nám odvoz v luxusním vozidle Lada 4x4 do vytouženého Gudani.

Direkt přes hřebeny

První den jsme prošli údolím nad vesnicí Tsinkhadu (1900 m), kde jsme měli problémy s nalezením místa pro stany. Buď nebylo rovné místo, a když bylo, krávy se činily a exkrementů bylo opravdu hodně. Ale kdo hledá, najde, a tak i my jsme nocovali.

Následující den čekal výstup na hřeben do sedla Kalotanisghele (2978 m). Na tři kilometry bylo převýšení tisíc metrů, což zněla jako výzva. Okolní panoramata nás natolik motivovala, že po pár hodinách jsme měli polední snack v sedle.

"Máme dvě možnosti," oznámil Kuba M. "Buď zklesáme 1500 výškových dolů do údolí a obejdeme celý masiv, nebo zvolíme direkt přes hřebeny do dalšího kavkazského sedla Arkhotisghele (2935 m) a ušetříme asi půlden." Nejen naše mozky, ale i naše kolena byly pro direkt variantu. Terén vypadal zvládnutelně.

"Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní," problesklo nám v hlavách outdoorové heslo a vydali jsme se na cestu. Tahle vrcholovka byla očistcem především pro Bětku, která si během treku protrpěla menší virozu. Naštěstí vše zvládla a nám nezbývalo, než před ní smeknout klobouček.

Hamburger nehamburger

Nocleh u horské říčky Tsirtslovnistskali (2400 m), vstávačka, přechod přes sedlo Arkhotistavisghele (3287 m), krásné zklesání do až moc civilizované Juty (2100 m). No co, prý je zde nějaký camping. Rychlost klesání se nervozně zrychlovala, vidina pořádného jídla nás hnala jako dravou zvěř. Objednali jsme si šest hamburgerů. Poté, co nám přinesli dva holé malé karbanátky, jsme nevěděli, jestli brečet nebo se smát. Přiobjednaná omeleta ze dvou vajec toho také moc nevytrhla. A tak jsme se vrátili k českým tradicím. Místo chleba se solí jsme se naládovali šesti vekami s cukrem. Když musíš, tak musíš. Hlad je sviňa.

Setkání s Ukrajinci

Na truc jsme si postavili stany asi deset metrů od plotu kempu, hned vedle sedmi sympatických Ukrajinců. Slivovice do ruky a družba může začít. Sedm statečných nových zahraničních přátel se tak jako my, chystalo na Kazbek a v Jutě trávili aklimatizační dny.

Najedli jsme se, popili, neskutečně nasmáli. Dokonce jsme byli inspirování na nový podnikatelský startup s produktem pěnaprdel, kterým bychom chtěli obohatit český trh. Ale nepředbíhejme. Můžeme prozradit, že se bude jednat o praktický, ale módní a víceúčelový outdoorový doplněk.

Ráno nás čekal přejezd do Stepancmindy, centra pro výstup na Kazbek. Není divu, že jsme cenu taxíku srazili na polovic, vždyť většina z nás studuje ekonomku, nebo má přinejmenším prořízlou pusu.

Restday? Ne - sháníme vybavení na Kazbek

Od našeho plánu, který jsme si stanovili na začátku cesty, jsme se sice hned od prvního dne odchýlili, ale co zůstalo, byl první odpočinkový den, který byl i tak náročný. Shánění půjčovny, která si dle nekřesťansky vysokých cen byla hodně dobře vědoma, že je jediná v širém okolí. Dlouho jsme koketovali s myšlenkou, že se o Kazbek ani nepokusíme. Naštěstí, a to nevím jak, jsem v sobě objevila znalost ruštiny dosud mnou neobjevenou a vyjednala jsem poměrně slušné podmínky, na které jsme byli ochotni přistoupit.

Následoval nákup, dobíjení telefonů, kontakt s fucking tourists, kterých v centru města bylo přehršle, byl možná náročnější než výstup po hřebeni. Nakonec jsme v dešti postavili stany a šli načerpat síly na další etapu našeho výletu. Čekal nás výstup na třetí nejvyšší horu Gruzie, na Kazbek.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

Cesta do neznáma na Horydoly

I. Arménie

II. Gruzie

III. Kazbek

IV. Svanetie