Je v Rumunsku Palestina?

Říjnový spad listí

na Petöfiho bustu

Po nocích mrazí

v lesích psi vrazi

Slovensko periskop

Dunajem na Východ

Krajina srdce bratří

Nejdříve tam však musíme dojet stopem; máme snad padesát marek, v batohu pár čokolád a něco vloček, vařič, ešus a tropiko, mládí vpřed. Už na brněnské dálnici spolu hovoříme o marnosti mluvení a země, do které míříme, nám dá tolik příležitostí zmlkat: v krvavém Temešváru, na bulvárech zamořených daciemi mezi Ceaucescovými odbytými neforemnými paneláky, při stoupání na čertvíjakou planinu zásadně skrze ostružiny, na polňačce, kde nám sedřená babička srpem zpoza kukuřičných snopů požehná...

Zde taxikaří slušní lidé

Maďarsko přefrčíme s panem Paprikášem, který nám plynnou češtinou vysvětlí, že jede z Komárna do Kecskemétu asistovat nakládce zeleniny do řeckého kamionu; na Slovensko nic nevozí, slovensky nemluví, jakožto maďarskému podnikateli mu Slováci dělali jen potíže. Ráno "life in Szeged", kdysi tu hrál na živo John Mayall, dnes nás jeden z mnoha maďarských fanoušků a znalců rocku napájí hlubokým purpurem z magneťáku.

V Nadlaku si chce jeden Turek dovolit, na co by bratr nepomyslil, po první mrazivé úplňkové noci, spíše probdělé než co jiného, jsme se u něj v kabince zahřáli, dovezl nás na mez, ale teď už raději pelášíme podél fronty smradlavých skučivých krabic, kličkujeme mezi sloupky a celníky až k partičce Romů, kteří se snaží svými smetáky dosáhnout na přední skla kamionů. Brzy nám tam přibrzďuje náklaďák; pan Idi obchoduje s použitým oblečením, jezdí na Západ, platit mu tedy nemusíme. Za cikány se stydí, ne, má na ně vztek, jsou to lumpové, kteří si stavějí z nakradených peněz nevkusné vily na předměstí...

Rumunského šovinismu máme po krk, i od řeky jde smrad - najdeme byt našich přátel, když na dveřích nemají jmenovky a na číslování bloků nelze spoléhat? Naštěstí zde taxikaří slušný lidi, využíváme jejich pátracích schopností, aniž bychom platili horentní sumy. V miniaturním bytě 2+1 se nám od Aliny, její sestry a rodičů dostane královského pohoštění, víno, tsuika, trampoty jsou zapomenuty, spát. Zdá se mi o rybářích a rakousko-uherském mocnářství, Pája má noční můry, i přes den se mu hlavou honí chmury, ale jde statečně dál.

Ráno jak vymalované, sláva, šabat, sobota, svatby, v pravoslavném chrámu bez lavic tajou svíčky v plechových vanách, táhlé responsorální zpěvy, venku kvílí klarinety a housličky jejich zběsilé tempo napodobují, klaxony, květiny, vášnivě tu prožívají veselí i tragédie, a nebojí se to dát znát. Ve vedlejším kostele se berou maďarští katolíci, kterýpak kněz je dnes oddává? V parcích pomníčky čerstvého data.

Večer vymetáme kluby, jazz, rock, blues, všude obsazeno, končíme na koleji, kde teprve po jedenácté hodině začínají pařit, peněz nazbyt nemají, takže se tam nechlastá, ale zpívá; mám dojem, že se rumunští studenti cizí jazyky neučí, oni je chytají ze vzduchu, povídáme si směsí italsko-francouzské angličtiny šmrnclé ruštinou. Zvou nás ven, do jeskyně na koncert, však už je čas navléknout pohorky, ve dne se potit a v noci třást, kamsi se zvolna a v přátelství ubírat, dobrý druh volá.

Vděčností jsme infikováni nadosmrti

Trháme se po koncertě, z posekaných luk do řídkého lesa, potokem a proti proudu, taková tichá rebelie, hra na svatého Františka, jenže já se modlím velmi zřídka a Pája - kdo ví? Vážíme si každé mýtinky, proudu světla a tepla, surfujeme listím. Zapadající slunce nás přimělo na noc zakotvit na vrcholu hory, mezi jalovci a cikádama. Na druhý den připravena hostina s hruškama a vlašákama, bílý pecen nám daruje pekař, který ve vesnici, kde nemají ani na chleba, nic neprodal.

Kvůli bolavé noze volíme silniční přesun do Turdy, po jednom pivu v místním baru se přes pláně mongolského vzezření odbelháme k běloskvoucím soutěskám. Po slunečném odpoledni je zas sychravo a my si nad bramborovou kaší přiznáme, že budeme potřebovat střechu nad hlavou, nechceme-li nastydnout. Překotně se učíme fráze a slovíčka, abychom mohli požádat o nocleh ve stodole na nějakém statku dříve než padne tma. Dědoušek, starý pastevec, zemědělec, inženýr nás s úsměvem vítá a ihned zve do světnice, kde je pec a gauč a kříž a pravoslavný kalendář. Jeho žena, milá stařenka, se chystá do nemocnice, a tak nás obslouží jejich dcera, která se o staroušky jezdí starat až z Konstance. Péči, jaké se dostane nám, si jistě nezasloužíme - děkujeme, vděčností jsme infikováni nadosmrti. Bez řádné snídaně prý nesmíme odejít, musíme přeci nabrat sil, abychom až do té Kluže došli.

Brána do jiného světa

V obytném voze anglického cestovatele nasáklého Orientem opouštíme přívětivý jih Evropy. Před egerskou katedrálou tuhnou mrazem fíkovníky. Mátra, Filakovo, Kriváň, Zvolen, ve vlaku se málem pohádáme o politiku, chytáme se do vlastní pasti řečnictví, právě v tom je návrat nebezpečný. Vítr se nás naposled pokusí skolit v Bratislavě na dálnici, čtyři hodiny se kolem točí šlapky, my s první vločkou nasedáme a do Prahy prosím!

Mnohé se událo ve dnech a krajinách, kterými nám bylo dáno v míru projít. Děkuji milému průvodci, andělům a všem svatým. Byla to cesta vpravdě iniciační, brána do jiného světa, na Vánoce první záhadné veršování, skutečnost neskutečně zhuštěná. Tehdy jsem neměla potuchy, kolik svinstva je v člověku a jaká radost nás čeká!

Koutem pouť a řeka je lesní med s ořechama

Pastýři a jejich ovce stáda

Každá vteřina s Tebou je mi drahou

Lásko naše nezměrná buď zdráva!