Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku

Naprosto souhlasím s kritiky recenzenta. Když jsem si přečetl před lety první knihu Martina Mykisky, řekl jsem si: "Toho blázna bych chtěl poznat". Později jsem jej skutečně poznal a pochopil jsem, že se jedná o velmi citlivého a vysoce vnímavého člověka. Popis jeho cest mi dává přesnou představu o tom, jak to v tom kterém koutě světa vypadá. Právě autentičnost Martinova vyprávění je to pravé ořechové! Člověk čte opravdu jedním dechem a snadno se vžije do cestování. A je to právě Martin Mykiska, kdo ve mně budí cestovatelské touhy, a o to by mělo asi jít. Fotky má úžasné! Není běžná ani tak veliká podpora ze strany rodiny. V tom je Bára určitě nejlepší! A kluci jsou cestovatelé už dnes. Jen tak dál, Martine, Báro a kluci!

Recenze na knihu Martina Mykisky Jižní Amerikou …Velká touha cestovatelská vidět na vlastní oči rozmanitou krásu naší Země žene i dnešního plahočícího se vnímavého poutníka nezmara s plnou polní přes hory a doly, potoky a řeky, …a díky těmto „bláznům“, jako je pan Mykiska a spřízněná duše manželka Bára a díky jejich potřebě podělit se se čtenáři podobného ražení o své dojmy, pojmy, pocity a setkání s lidmi, jako bychom byli na dobrodružných cestách s ním/s nimi. V jedné písničce se zpívá: Je to paráda, lehnout si na záda a číst si. Skvělý nápad ty vtipné kresbičky ve všech cestopisech!Ludmila Kubicová

Precetla jsem od M. Mykisky zatim ctyri knizky a myslim, ze tato posledni je nejpovedenejsi. Ocenila jsem, ze se do knizky pustil i s manzelkou. Proto mate moznost videt ruzne pohledy na stejnou situaci. Kniha je sice psana jako denik, ale autori nabizeji spoustu zazitku, vypravi osudy obycejnych lidi, ktere potkali na ceste, a take Cechu zijicich v Jizni Americe. Navic pridavaji kapitoly o dalsich nebo predchazejicich cestach do techto zemi.Nemyslim si, ze by tak dlouhou cestu „zvladl kdokoli, kdo by chtel“. Vim, jak jsou takove cesty narocne. A spousta lidi rika, ze by se jim take libilo si na mesice „odjet“, ale nikdy to nepohodli nepodstoupi.Kritika stopovani a prijmuti pohostinnosti od mistnich obyvatel mi od recezenta prijde naprosto zcestna, jako by snad sam nikdy necestoval, a tudiz nic takoveho nezazil (?).

Kniha je opět pěkný cestopisný deník, na jaké jsme od M. Mykisky zvyklí. Zajímavý prvek představuje střídavé vyprávění Martina a Barči. Také cena knihy versus rozsah a počet barevných stran vychází zákazníkům vstříc. Celková grafika, layout textu, design nadpisů by si však zasloužil zmodernizovat a zlepšit čitelnost (např. zvětšit odsazení prvního řádku odstavce, zrušit mezery mezi odstavci, zvětšit okraj stránek u hřbetu, případně písmo). Výše uvedená recenze však velmi zamrzí. Vyznívá celkem pozitivně, ale obsahuje několik hodně neprofesionálních obratů. Např. „autor neměl (snímky) z čeho brát“ – kdo navštívil některá promítání M. Mykisky, jistě ví, že kvalitních fotografií má dostatek. Některé popisované oblasti Jižní Ameriky jsem navštívil a tématický výběr snímků mi přijde odpovídající dané zemi. Ono, když jste zaměřeni třeba na přírodu a kolem jsou povětšinou hory, tak budete zřejmě ukazovat hlavně hory. Skutečně chybí třeba pár obrázků z tržiš (Bolívie), s kterými autoři museli přijít do styku (i když nová běžná supermercada si asi snímek nezaslouží). Výrok: „Jejich cestu bychom zvládli všichni. Kdybychom chtěli.“ – to mi nepřipadá tak samozřejmé, a Mykiskovům patří můj obdiv. Málokterý cestovatel cestuje bez využití hotýlků a výdobytků civilizace (i když okolo jsou) mnoho měsíců, navíc s partnerkou, která je sedm měsíců z cesty v požehnaném stavu. Recenzent by tuto cestu určitě nezvládl (viz dále). Za vyloženě hanebný považuju poslední odstavec recenzenta: „Nechat se tisíce kilometrů vozit cizími auty je snad na hranici vkusu, ale nechat se od řidičů hostit, je už asi za hranou mého chápání...“ Tohle jednak do recenze nepatří, jednak většina batůžkářů o tom ví své. Filozofie stopování přesahuje rámec této recenze i diskuze, nicméně stopování patří k nejlepším prostředkům, jak poznat danou zemi a navázat kontakt s lidmi. Oni vás svezou nebo pohostí dobrovolně, mají z toho sami radost, často je to i záslužný čin z hlediska jejich víry. Nikdo přece nestopuje s namířenou pistolí na auta. V řadě odlehlých oblastí světa navíc žádná veřejná doprava nejezdí. Kuba Turek by se měl smířit s faktem, že spousta národů je daleko pohostinnější než my, Češi. Odmítnout jim pohostinství pak může znamenat i hrubou urážku. Rozhodně tu nejde o to snažit se ušetřit každý dolar, nebo se cíleně přiživit na nebohých domorodcích. Od zkušených cestovatelů jsem slyšel něco v tom smyslu, že množství zážitků je nepřímo úměrné množství utracených peněz. Tato kniha jistě zaujme všechny, kterým takovéto „(ne)obyčejné“ cestovaní není cizí. (Zájemci se mohou podívat třeba na recenze z pera Topího Piguly jakožto na ukázky kvalitních recenzí).

Mohl by mi autor recenze laskave vysvetlit, jak jsme mohli predem pocitat s tim, ze nas bude nekdo hostit? Co se stopovani tyce - to je zalozeno na dobrovolnosti toho, kdo zastavi - a podle meho nazoru je to jeden z nejlepsich zpusobu (nerikam, ze jediny), jak poznat cizi zemi, jak navazovat kontakty. Jeste male upresneni - bajnou Vilcabambu v knize nelicime jako posledni indianskou vyspu (jak mylne uvadi recenze), nybrz jako posledni vyspu zbytkove Incke rise (proste: posl.vyspu inků), pote, co Spanele v roce 1533 dobyli Cuzco a uzemi Incke rise prohlasili za majetek spanelskeho krale. Inkove jim ale vzdorovali jeste dalsich skoro 40 let.