Hitler není Hietler, aneb do srdce Novohradských hor

Barokní dominanta Dobrá Voda

Když vyjedeme z Horní Stropnice směrem na Dobrou Vodu (Brünnl), objeví se před námi zářivě bílá stavba na pozadí Novohradských hor. Barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě je zasazený tak nádherně do krajiny, jak to jen uměli barokní stavitelé.

Kostel je bohužel zavřený, a tak si ho jen prohlížíme zvenku. Pod dvojramenným schodištěm je kaplička s vyhlášeným pramenem. Od kostela je široký výhled do jižních Čech.

Jihočeské Lurdy

Prameny údajně léčivé vody, tryskající z hory Kravín, přitahovaly od 17. století davy poutníků, a proto zde nechal hrabě Buquoy postavit kostel a lázně. Roku 1715 byl podle návrhu neznámého architekta (možná to byl Kryštof Diezenhofer) postaven chrám. Vedle něj buquoyská rezidence.

Spisovatel Zikmund Winter toto místo nazval Jihočeské Lurdy. Přitahovaly nejen lázeňské hosty. Chrám byl oblíbeným mariánským poutním cílem a během roku se tu vystřídaly až čtyři stovky procesí.

Komunisté zasypali léčivý pramen

Lázeňské městečko obývali většinou Němci. Je proto jasné, jaký osud ho čekal po 2. světové válce. Ještě roku 1938 tu žilo téměř pět set obyvatel. V roce 1950 necelých padesát. Zbořena byla Buquyova rezidence, lázeňské penziony i obytné domy. Zasypán byl i hlavní pramen. Kostel naštěstí likvidaci přežil.

Pramen byl později obnoven, chrám přežíval. V Dobré Vodě vyrostly rekreační chaty. Z vyhlášeného lázeňského městečka se stala chatová osada. Chrám se v novém demokratickém režimu dočkal rekonstrukce a dnes na jeho bohoslužby přijíždějí potomci bývalých německých usedlíků.

Hojná Voda a Palacký

Od Dobré Vody nás čeká prudké, ale krátké stoupání k Hojné Vodě (Heilbrunn). Český název jí dal František Palacký a myslel tím vodu hojivou. Na zotavenou sem jezdil spisovatel Zikmund Winter.

Její osud byl podobný jako v Dobré Vodě. Obyvatelé byli vyhnáni, ale na rozdíl od slavnější sousedky zde nepřežil kostel. V 70. letech 20. století byl zbořen a zůstala po něm jen věž.

Od Hojné Vody klesáme k Černému Údolí. Osada byla známá svou buquoyskou sklárnou. Tavil se zde černý hyalit.

Nedaleko od Černého Údolí zřídil Buquoy v roce 1838 první evropskou přírodní rezervaci Žofínský prales.

Do srdce Novohradských hor

Za Černým Údolím je křižovatka. Doleva se jede do civilizace v podobě městečka Benešov nad Černou. My míříme napravo, do samého srdce Novohradských hor. Od této chvíle už není jednoduché sehnat ve vesnicích něco teplého k jídlu.

Pozdně barokní kostel svatého Linharta v Pohořské Vsi je v havarijním stavu, a tak se tu nekonají ani bohoslužby. Až sem kdysi sahalo pohraniční pásmo a v autobusech do Pohorské Vsi se kontrolovaly občanské průkazy.

 Pohoří na Šumavě je v Novohradských horách

Není Klaus jako Klause

Pokračujeme do Leopoldova. Vesnici dal název hrabě Jan Nepomuk Buquoy podle svého bratra. Pohořským potokem se plavily vory a jedno ze tří vazišť bylo právě zde. Hladina vody se navyšovala vypouštěním vody z nádrží na horním toku (německy Klause, počeštěle klausy).  Dnes se sem za velké vody občas vydávají kajakáři, aby spluti potokem do říčky Černá a po ní do řeky Malše.

Pomalu stoupáme podél Pohořského potoka až v bývalé hájovně Baronův most narazíme na funkční restauraci. Posilníme se, protože k další vesnici je to kus cesty a prý se tam nedá nic koupit. Jedeme krásnou, ale liduprázdnou krajinou. Na to, že jsou prázniny, je tu minimálně lidí.

Hietler není Hitler

Až v Pohoří na Šumavě (ale jsme v Novohradských horách!) potkáváme první skupiny turistů. Na konci 19. století zde žilo 1350 obyvatel, z toho asi 250 Čechů. Lidé se zde úspěšně živili malováním svatých obrázků na sklo, které se prodávaly po celé Evropě i Rusku.

Stanislav Kroupa se v knize Hory pout zbavené, zmiňuje o místní legendě, podle které je toto město rodištěm Hitlera. Zdroj tohoto tvrzení se možná skrývá na místním hřbitově. Když se podíváte na některé náhrobky, pochopíte. Je to ale opravdu jen legenda.

Historik Ian Kershaw píše, že jména jako Hietler, Hiedler nebo Hitler (znamená to malorolník) se objevují na počátku 19. století ve všech podobách. Otec Adolfa Hitlera se jmenoval Alois Schicklgruber a z nejasných důvodů si dal změnit jméno na Hitler.

Po válce přišel odsun a v roce 1953 zde zbylo jen sedmdesát hlav. Izolace se jim ale nelíbila, pro ostatní byl do vsi zakázán vstup, a postupně odcházeli, až se Pohoří vylidnilo. Začátkem sedmdesátých let zde nebyla ani noha.

Vyrabovaný barokní kostel Panny Marie Dobré rady zde zůstal jako němý svědek starých dob. Sametové časy mu paradoxně přinesly zkázu. V květnu 1999 se na střechu kostela sesula kostelní věž. 

Barokní pohraniční sloup

Na začátku vesnice odbočujeme ke hranici, kde stojí historický pohraniční kámen. Je to trochu z ruky, ale zajížďka stojí za to. Cestou míjíme křižovatku polních cest s kamenným křížem. Doprava se jede na Cetviny, ale my pokračujeme rovně k lesu. Až vjedete do lesa, dejte si pozor, abyste nepřejeli.

Necelé tři metry vysoký barokní trojhranný pohraniční sloup z roku 1661 se tyčí nalevo, skryt kousek stranou od cesty. Stojíme na trojmezí Čech, Horního a Dolního Rakouska.

Hraniční kameny na divokém západě

Vracíme se zpět a u zmíněného kamenného kříže odbočujeme západním směrem na Cetviny. Tady je to opravdu pustina. Za celou dobu potkáváme jen dvojici cyklistů. Občas projíždíme nějakou zaniklou ves, na kterou nás upozorňují jen informační cedule. Mostek přes potok je zbořený, ale dá se lehce přejít.

Opuštěné Cetviny

Konečně jsme v obci Cetviny. Spíše bývalé obci. Vidíme kolem sebe jen nově opravený gotický kostel Narození Panny Marie a opuštěnou budovu kasáren. Tak jako v Pohoří i zde je informační cedule s historií obce a dobovými fotografiemi.

Znovu se opakuje známá historie. Prosperující obec, pak vysídlení a postupný zánik. Po vzniku Československa zde žilo přes šest set lidí. Dokonce se tu v pivovaru vařilo pivo. Po vysídlení Němců museli odejít i Češi. V padesátých letech byly obytné domy zbořeny nejen v Cetvinách, ale i v okoloních vesnicích. Do pohraničního pásma neměl nikdo přístup a v obci byli jen pohraničníci.

Kostel chátral až do pádu železné opony, kdy se ho podařilo společnou německo-českou rukou opravit a znovu vysvětit. Pravidelné bohoslužby se tu však nekonají. Kdo by sem chodil.

Jdu se podívat do kasáren. Rozbité sklo, nepořádek. Jaký je to kontrast proti kostelu. Připadám si trochu nepatřičně. Je krásný letní den a my jsme tady úplně sami. Široko daleko žádný zvuk. Jen ticho.

Opouštíme vesnici a na kopci ještě dlouze pozoruji budovu kostela, ukrytou v liduprázdné krajině

Tichá je opravdu tichá

Další osada na řadě je sice jen zbytkem z někdejší rozlehlé vsi, ale žijí tady aspoň lidé. Z kamenné tvrze Tichá, která byla v 18. století přestavěna na pivovar, zbyla jen dvanáct metrů vysoká kamenná věž. Působivě se tyčí na břehu rybníka.

Přijíždíme k bývalé osadě Janova Ves. Dnes je zde rodinná farma, která nabízí něco k jídlu a možnost postavit stan. Je to taková správná, odlehlá usedlost. Dáváme si polévku a zádumčivě pozorujeme okolí.

Přes Malonty a Benešov nad Černou se vracíme do Horní Stropnice k autu. V nohách najeté kilometry, v hlavě plno otázek z návštěvy opuštěných vsí.

 Tady nedávají dobrou noc ani lišky 

Zobrazit místo Šumava a Novohradské hory na větší mapě