Pohoří na Šumavě je v Novohradských horách

Proč by na Šumavě nemohla stát vesnice jménem Pohoří? Říkalo se jí také Puchéř nebo Buchers.

Přijdeme záhadě na kloub?

Takový název do horské oblasti docela patří, ale to naše pohoří není ve skutečnosti na Šumavě, ale v Novohradských horách.

Na světě je tedy jedna z malých záhad, která volá po objasnění.

Brzy ráno je Benešov nad Černou ještě ospalý, malebné náměstí pusté a jakoby trochu zapomenuté. Podobně vypadá v rozplývající se mlze i blízká Pohorská Ves.

Testováno na lidech

Vznikla vlastně, ve srovnání s jinými, docela pozdě. V druhé polovině osmnáctého století ji jako dřevařskou osadu založil hrabě Buqoy a na počest své manželky pojmenoval Terčina vesnička u Lužického dvora (Theresiendötfl beim Luschnitzer Hof).

Na konci vesnice, v místní části Terčí dvůr objevujeme tabuli s nápisem: "Kozí sýry z nepasterovaného mléka naprosto nevyhovující normám EU, čili určené ke krmným účelům. Testováno na lidech."

Krmíme se s nebývalým nadšením a litujeme, že jsme nezastihli majitele pana Brázdu. Podle nápisu přicházíme o setkání s vtipným člověkem.

Pohořský rybník

Mlha, trochu nerada a líně mizí. Nenecháme se zlákat zelenou turistickou značkou která by nás přes někdejší Terčí huť zavedla ke Stříbrnému vrchu a rezervaci Žofín. Oplocený a nepřístupný prales byl v srpnu 1838 vyhlášen přísnou rezervací, dnes je snad nejstarší ve střední Evropě.

Pokračujeme raději zapomenutou horskou silnicí k Pohoří. Jedeme krajem hlubokých lesů, dlouhé kilometry nepotkáme živou duši. Jediná stopa po civilizaci je restaurace Baronův most. K návštěvě nás neláká, připadá nám poněkud vyumělkovaná, a tak se zastavujeme až u Pohořského rybníka.

Temná narudlá hladina potvrzuje, že břehy obklopuje rašeliniště. Být rybník více obklopen lesy, připomínal by Černé jezero. Vznikl však jako vodní nádrž v roce 1518 a dlouho sloužil při plavení dřeva.

Dřevaři a zemědělci

Pohoří je docela blízko. V opuštěné vesnici působí velmi podivně značky zákaz zastavení. Nad kostelem odstavujeme auto na pustém parkovišti.

Ves je zmiňována v 16. století hlavně jako osada dřevařů a zemědělců. V okolí bylo několik sklářských hutí a obyvatelé se brzy proslavili tvorbou podmaleb na skle, jejich práce byla vyhledávaná po celé Evropě.

Obec rostla. V roce 1924 v Pohoří působili čtyři obchodníci se smíšeným zbožím, obchod s chlebem, cukrářství, dva obchody s galanterním zbožím, obchod s hračkami, dvě trafiky, hodinářství, dva hokynáři, dva obchodníci s dobytkem, dva truhláři, zedník, kolář, kovář, mlynář, dva obuvníci, dva krejčí, dva řezníci, pekař, porodní bába a osm hostinců.

Odsun Němců ukončil historii obce

Prosperita skončila po válce odsunem Němců. Oblast se nepodařilo dosídlit, své vykonala pevná hráz socialismu a val proti imperializmu, hraniční pásmo. Strážci hranic zvolna likvidovali opouštěné domy, bavili se střelbou do kostelní kopule a v roce 1978 jste v Pohoří mohli najít už jen zchátralý kostel a tři zdevastované kamenné domy.

Cestou ke kostelu míjíme několik novodobých staveb, vypadají jako ubytovací zařízení, označení jim však chybí. Novodobá architektura se sice snaží napodobovat původní, ale jako kulisa před rozlehlými lučinami a rašeliništi působí trochu nepatřičně.

Jednoduché bohoslužby ve zříceném kostele

Plechová vrata uzavírající vstup do trosek kostela jsou pootevřená. Opatrně vstupujeme mezi pozůstatky stěn barokního kostela sv. Panny Marie Dobré rady z roku 1779.

Svatostánek se definitivně zřítil 30. května 1999, snahy lidí o jeho záchranu a obnovu jsou však zřejmé. Část kostela má střechu. Místo je jednoduše ale působivě zařízeno na bohoslužby. Farnost, do které Pohoří patří, se snaží získat peníze na celkovou obnovu svatostánku.

Pod kostelem je zdánlivě opuštěný hřbitov. Některé hroby ale ukazují, že se přece jen původní obyvatelé nebo jejich potomci na místa, kde dlouhé roky žili, vracejí. Květiny a opravené náhrobky jsou svědky, že kdysi kvetoucí a prosperující obec žije alespoň v duších někdejších obyvatel.

Český pramen Lužnice

"To jste to tu měli vidět hned po válce…" oslovuje nás starší muž přicházející cestou od rybníka. "Já tady po škole začínal jako hajnej. Pohoří bylo sice vystěhované, žili jsme tu tři civilisté a pár vojáků. Tady přeď vámi byla škola, naproti fara, okolo spousta statků, obchodů, ale všechno již mrtvé. Začátkem zimy napadl sníh a dva týdny jsme se neměli šanci dostat z vesnice, teprve potom vojáci uvolnili cesty. Ale bývalo to tady strašně krásné. Když mi skončila vojna, chtěl jsem se sem vrátit, ale osud mně zavál jinam."

Procházíme na konec někdejší obce do míst, kde jen těžko nacházíme stopy po objektu pohraniční stráže a polní cestou okolo litinového kříže jdeme směrem k hranici s Rakouskem.

Ještě před hraničním přechodem odbočujeme doleva, po pár krocích stojíme u pramene přítoku Lužnice, který je označován za pramen Lužnice v Čechách. Skutečný prmen Lužnice bychom museli hledat o kousek dál v Rakousku.

Kaple na trojmezí

Vracíme se na původní cestu, občas nás mine nákladní automobil se dřevem a přímo na státní hranici zastavujeme před opravenou kaplí Panny Marie Dobré Rady. Odpočíváme na jejím schodě a při pohledu na statky rozeseté po rakouské straně uvažujeme, jak by asi dnes mohla vypadat česká část pohraničí bez dlouholeté láskyplné peče bdělých ochránců jižní výspy tábora míru a socialismu.

Od kaple vyrážíme po modře značené cestě podél hranice, po třech kilometrech nás přivádí k rozmezí Čech, Horního a Dolního Rakouska. Na křižovatce tří cest obdivujeme tři metry vysoký trojboký barokní hraniční mezník z roku 1661.

Vpravo od sloupu na české straně, se v již zářícím slunci rýsuje proti modré obloze nejvyšší vrchol Novohradských hor Kamenec (1073 m n.m.).

Prameniště Pohořského potoka

Pouť, kde jsme se až k hraničnímu kameni mohli snadno orientovat, přechází v etapu bez značení. Je nutný smysl pro orientaci a dobrá mapa. Sestupujeme zarostlou pěšinou z mírného kopce, bojujeme s náletovými dřevinami, až se dostaneme na lesní cestu.

Přecházíme starý mostek, jsme uprostřed přírodní památky Prameniště Pohořského potoka. Šlapeme kousek od evropského rozvodí Labe a Dunaje.

Na křižovatce odbočujeme doprava a přes dva následující mostky přicházíme k někdejší škole v Pohoří.

Desetikilometrová pouť nám ukázala nenarušenou přírodu, zbytky historických památek a připomenula absurditu nedávných časů. Představa, že bychom krásná místa směli poznat před dvaceti roky je stejně nesmyslná, jako byly ostnaté dráty kdysi umístěné hned za Pohorskou vsí.

Jen se nám nepodařilo vypátrat, proč se vesnice jmenuje Pohoří na Šumavě, když všude okolo jsou Novohradské hory.

Zaniklé obce na Horydoly

Cetviny (Novohradské hory)

Domaslavičky (Český les)

Krudum (Slavkovský les)

Lohhäuser (Český les)

Maiersgrün (Český les)

Okna (Ralsko)

Padrť (Brdy)

Strážov (Ralsko)

Vysočany (Slavkovský les)

Výškovice (Slavkovský les)

Zobrazit místo Šumava a Novohradské hory na větší mapě