Na tandemu přes tři vrchy

Letos byl zařazen ve Velo sérii i v Galaxy Anlen sérii 2005. V týdnu před závodem jsme na tandemu najezdili ve dvou dnech přes sto kilometrů, musím ale přiznat, že kvůli deštivému počasí jen po silnicích. Do terénu se pro vytrvalé deště a bahno nedalo moc vyjet.

Noční můra přiletěla

I kolu se tentokrát Milan věnoval opravdu svědomitě, takže bylo před závod perfektně připravené – rozebral, seřídil, promazal, vyčistil a zkontroloval vše, co se rozebrat, seřídit, promazat, vyčistit a zkontrolovat dá, a ve finále našeho miláčka vyleštil a nablýskal tak, že budil dojem úplně nového kola.

Zážitek, který se nám stal těsně před startem, byl proto jako noční můra každého závodníka. Do startu zbývá pár minut, závodníci se řadí na start, napětí a nervozita vrcholí a já myslím na to, jak se nám jen podaří tu naši ještěrku - dvoukolo Galaxy tím davem bez úhony provést a ukočírovat. Jak se ale za chvíli ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné.

Tři minuty do startu, bereme kolo a jdeme se zařadit, v tom si mechanik Kvík všímá: "Hele, kam jedeš, vždyť máte prázdný přední kolo!" První vteřinu jsme nechápali, hloupá sranda, Kvík je známý srandista, ale tohle asi legrace nebude! První ztuhlost a úlek se pak proměnil v překotné drama, a jak to pak v podobných situací bývá, nastává zmatek, každý chtce přiložit ruku k dílu, jenže padáme jeden přes druhého, najednou nemůžeme najít tu správnou duši, plášť sundaváme z kola pomaleji, než jindy atd.

Milan je v tranzu

Konečně hotovo, ale my rozhozeni, takže nasedáme na tandem až na třetí pokus. Prodíráme se startem mezi korzujícími diváky až deset minut po odstartování závodu. Snažím se Milana uklidnit, což se mi moc nedaří.

Nervy pracují a v Milanovi se po letech probouzí z letargie duše závodníka a přestože oba víme, že jsme jediný tandem v závodě a že naším cílem je především dojet, Milan rozjíždí stíhací závod. Do čtvrt hodiny doháníme první soupeře. Milan je v tranzu, nevidí, neslyší, jede těžké převody a jen točí a točí. Když na úzké, kamenité, polní cestě bereme několik v poklidu jedoucích závodníků zprava, říkám: "Dost!"

Nechci zbytečně riskovat, přestože si myslím, že kolo již docela zvládáme. Díky defektu před startem to tentokrát nebyla taková pohoda jako v Jistebnici, první kilometry jsme jeli ve stresu. Kvůli hodně riskantní jízdě došlo i na pár ostrých slovních výměn, ale to je asi normální. Nakonec to dobře dopadlo a my po zhruba třech hodinách dorazili do cíle s průměrnou rychlostí 19,1 km na tachometru.

Spěchej pomalu

Trať byla super, dobře značená, užili jsme si krásné, široké, příjemné lesní cesty, na jaké jsme zvyklí z našich Píseckých hor, i technicky náročnější úseky v lese. Brod jsme ale převedli. Bezvadné byly i tři občerstvovačky na trati.

Ještě perličku na závěr. Milan mi na dvacátém kilometru hlásí: "Mám v botě už strašnou dobu kamínek." Moje zcela logická, ale naivní reakce zní: "Tak zastavíme a vyndáš si ho." Milan jen utrousí: "Neexistuje, zbytečná ztráta minut, počkáme, až pojedeme z kopce a já ho vysypu." A opravdu, než stihnu důrazněji protestovat, přichází jízda z kopce a po několika nezdařených pokusech, kdy kolo lítá ze strany na stranu, se Milanovi daří zlobivý kamínek z tretry odstranit. Vzápětí, vyčerpán tímto akrobatickým kouskem, vytahuje láhev, aby se občerstvil, ale láhev mu vyklouzne, odráží se od mojí přilby a letí ještě minimálně deset metru vzduchem. Zastavujeme kolo a jdeme hledat plnou láhev.

Proto bude naše heslo pro příští závod : "Spěchej pomalu!"