Přestaňte lhát a utrácet

Singletrack, neboli úzká cesta pro jednoho cyklistu či pěšího turistu, nemusí existovat jenom jako zbytek komunikací z dob, než z nich požadavky mechanizovaného lesního hospodářství udělaly dvojkolejnou záležitost.

Singletrack pro štěstí

Sice to zní odtažitě, ale není to žádná spekulace, výzkumy veřejného mínění jednoznačně ukazují, že Češi své procházky milují. Myslíte si, že při nich chtějí chodit po čtyři metry širokém hruboštěrku a asfaltu?

Fotogalerie: Jak se buduje cyklostezka v Šumavském národním parku. 

Singletrack může existovat jako služba občanům - návštěvníkům lesa. Lesní správci by jeho nabídkou mohli dát tvar obecnému užívání lesa tím, že přímo a účelně rozvinou jeho rekreační funkci a naváží ji na to, kudy a jak se lidé v lesním terénu budou pohybovat.

Místní samosprávy a obce by mohly skrze singletrack rozvíjet zázemí obcí a přispívat ke spokojenosti a patriotismu občanů. Lidé budou žít šťastněji v místech, která jim umožní procházku či vyjížďku po cestách, jenž je na les nechají šáhnout, místo toho aby je od něho odtrhávaly.

Zdraví a peníze

Stát by se za singletrack měl postavit silným a jednoznačným způsobem. Udělá tím jasný krok ku prospěchu zdraví svých občanů. Přístupná krajina lidi vybízí k pohybu, pohyb umenšuje tukové vrstvy a tenčí tukové vrstvy radikálně snižují celospolečenské náklady na zdravotní péči.

Singletrack ale nemusí být jenom služba. Může to být produkt, z jehož užívání plynou jeho poskytovatelům nemalé finanční zisky. Až přestanou čeští lesní hospodáři nahlížet les pouze jako zelenou továrnu na dříví, snad si uvědomí, že kromě dřeva mohou nabízet také lesní zážitky.

Pokud budou tyto zážitky kvalitní, terénní cyklisté za ně rádi nějak zaplatí. Kraje, obce a samospráva by mohly koordinovanou nabídkou singletracku oživit podporu aktivního měkkého turistického ruchu.

Mladší, sportovní, střední

Terénní cesty pro cyklistické rekreační užití už dokázaly vymanit z úpadku celé oblasti. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že kvalitní singletrack přitahuje bikery po všechna roční období.

Ve vztahu k vynaloženým výrobním a provozním nákladům je singletrack mezi produkty cestovního ruchu výjimečný svojí vysokou efektivitou. Stát si skrze nabídku singletracku také přijde na své. Jeho pomocí lze do země nalákat zahraniční turistickou klientelu, která se nám zatím spíše vyhýbala – mladší, aktivní, sportovně založenou střední třídu. Krátce řečeno, na singletracku se dá vydělat.

I přes tento svůj nesporný rozvojový potenciál je u nás zatím singletrack úředně opomíjen. Je nutné začít důrazně a systematicky připomínat, že singletrack je levný, demokratický a krásný.

Singletrack je levný, protože v poměru k vynaloženým nákladům vyžaduje minimální údržbu. Pokud je navržen a postaven podle zásad, která za poslední desetiletí k dokonalosti vypilovali stavitelé spolupracující s mezinárodním bikovým hnutím, udržuje se singletrack v podstatě sám tím, jak se po něm pohybují jeho uživatelé. V porovnání s jinými cestami je při stavbě singletracku potřeba pouze minimální množství dodatečného stavebního materiálu.

Do očí bije především srovnání s náklady na dnes tolik prosazované asfaltové cyklostezky. Jeden kilometr asfaltové stezky může stát i tři miliony korun, jeden kilometr singletracku stojí sto tisíc korun.

Singletrack je demokratický. Pokud je navržen a postaven podle výše zmíněných zásad, snižuje uživatelský konflikt a harmonizuje pohyb různých uživatelských skupin. Není potřeba zákazů a příkazů. Stačí cesta, po které se cyklisté mohou fyzicky pohybovat pouze takovou rychlostí, kterou neohrožuje ostatní.

Na takové cestě k sobě mají bikeři a pěší turisté blíže, vzájemně se nelekají a mohou se při míjení pozdravit.

Singletrack je krásný. To je potřeba stále připomínat. Singletrack duši moderního člověka hladí, protože má jeho dimenzím blíže než cesty pro mnohatunovou mechanizaci. Místo aby krajinu násilně protínal, vlídně se jí svými křivkami vine.

Nový singletrack představuje oproti jiným cestám menší zásah do přírodních procesů. S věkem však zraje a srůstá s přírodou. V ideálním případě k ní má tak blízko, že svým uživatelům poskytuje výjimečně krásné zážitky. V singletracku člověk může splynout s cestou, která splývá s krajinou.

Silná organizace je potřeba

Co je třeba udělat, abychom singletrack dokázali prosadit jako perspektivní alternativu služby občanům a alternativu produktu turistického ruchu? Je potřeba se sdružit. Nejde ani tak o to, založit bikerskou verzi turistických klubů. Spíše je důležité, aby zájmy bikerů na prostupné krajině a singletracku začala hájila organizace, jenž může s ostatními subjekty v naší zemi vstupovat do vzájemných formálně vymezených vztahů.

Poučme se z toho, jak sdružení bikeři pracují v jiných zemích. Pro Českou republiku by mohl být perspektivní model, v němž bikerská organizace poskytuje ostatním aktérům ve veřejném a státním prostoru konzultace ve věcech týkajících se rekreační terénní cyklistiky – mimo jiné i singletracku.

To však bude možné pouze tehdy, pokud začne politika reflektovat cyklistiku ne na základě zamlčených předpokladů a mylných představ, ale na základě toho, jak se v České republice skutečně jezdí na kole.

Cyklisté jsou svéprávní lidé

Pak musí být horské kolo po právu uznáno za nedílnou součást rekreační cyklistiky, o jejíchž pozitivech se všichni rozplývají. Je potřeba začít bojovat proti nabobtnalému a nablblému pojetí cykloturistiky. To bohužel nabralo značnou setrvačnost a neustále sílí i přes fakt, že je odtržené od skutečnosti.

Cyklisté podle něj neumějí ovládat kolo, a proto potřebují aby přírodou vedli asfaltové minidálnice. Neuměji si do batohu složit mapu a proto potřebují značení pro blbce. Neumějí si sednout na zem nebo do hospody, a proto všude potřebují altánky, lavičky, stoly a bůh ví co ještě.

Řekněme konečně nahlas: Přestaňte v našem jménu lhát a utrácet. Takto vypadá česká rekreační cyklistika jenom z části. Vkládejme do ní pouze zdroje této části odpovídající. Ušetřené peníze investujme do singletracku. A kolik ho budeme mít. Vždyť v porovnání s asfaltovou turistickou cyklostezkou je téměř zadarmo.

Nechceme cyklodálnice

Je čas vyvrátit představu, že rekreační cyklistika je vlastně nemotorovou verzí silničního provozu. Přestaňme naší krajinou stavět drahá, neekologická, ošklivá, rovná a široká, vyasfaltovaná cykloghetta. Jsou v jádru segregační. Vždyť pokud pomineme in-line bruslaře, nemůže jich s potěšením využít žádná jiná skupina uživatelů kromě cykloturistů. I mezi nimi je to pouze určitá uměle nafouklá a úředně posvěcená část.

Začněme místo toho bojovat za opravdovou aktivní turistiku, která na sebe bere různé podoby, například bikovou nebo pěší. Pak se ukáže, že místo do turistického asfaltu by naše společnost měla investovat do sdíleně užívaných, turistických, přírodě blízkých cest.

Singletracky patří do politiky

Jedinečnou šancí politicky zviditelnit potřebu singletracku je květnová konference Centra dopravního výzkumu nazvaná Národní strategie rozvoje cyklistické dopravy ve Velkých Karlovicích, při které bude pořádán workshop se jménem Přírodě blízké cesty pro terénní cyklistiku a sdílené užívání.

Poprvé se zde před ministry, ministerskými úředníky, krajskými a místními úředníky a obecními zastupiteli bude mluvit o terénní cyklistice (neboli bikingu) jako o zodpovědné, společensky a ekologicky udržitelné formě rekreace.

Přednášející se pokusí úředníky a politiky přesvědčit o tom, že přírodě blízké cesty pro terénní cyklistiku a sdílené užívání (neboli singletracky) by se měli stát nedílnou součástí služby krajů, regionů a samospráv občanům, ale také efektivním produktem cestovního ruchu.

Kromě samotného programu workshopu bude mezi jeho výstupy patřit sborník příspěvků a také volně šířená metodická brožurka o sítích udržitelných terénních cest, zpracovaná aktivisty České mountainbikové asociace ČeMBA.

Autor je členem České mountainbikové asociace