RockyMan 007 na vlastní kůži

Suma sumárum je RockyMan dvanáct hodin aktivně prožité soboty.

Dlouho se mi vyhýbal (nebo já jemu?), ale letos dozrál čas okusit jeho chuť.

Kdo je RockyMan?

RockyMan je orientační vytrvalecký duatlon odněkud někam. RockyMan je závod, který začal Zdeněk Laciga alias Kamenáč. Kamenáč je poměrně zvláštní postavička dobře známá všem orientačním bikerům, který kromě toho, že jezdí na kole, nedělá asi nic.

V důsledku toho jezdí ve svých 55 letech závody Českého poháru v kategorii Elita a vymetá různé extrémní závody a expedice po celém světě. Své bohaté zkušenosti shrnul v návodu Jak na to pro závodníky Bike Adventure.

Pikantním pravidlem závodu RockyMan vždy bylo to, že kdo Kamenáče porazil, získával zpět vložené startovné. Základní parametry letošního ročníku byly:

- max 35 účastníků

- startovné 1000 Kč

- orientační běh 40 minut, orienťák na kole 8 hodin, horský orienťák 1 hodina

Týden před závodem

Týden před RockyManem jedu na trénink na Bike Adventure a tahám rozumy ze zkušených účastníků závodu, abych něco nezanedbal a kvůli nějaké blbosti nepřišel o úspěšné absolvování závodu.

Úspěch = dokončení závodu, absolvování celé trasy. Tahám je hlavně z Pekiče. Nemůžete vynechat jeho vševysvětlující článek. Rady si beru k srdci a vyrážím do lékárny a supermarketu. Nakupuji ionťáky, pivo (nealko), gely, tyčinky, redbully, enervity, tablety, kofolu a koláčky.

Zkrátka vše podle pravidla: "Co mi může nejvíc pomoci a na co asi tak můžu dostat chuť ve chvíli, kdy mi bude na blití?"

Neméně důležitou roli hraje i technický doprovod. Ten jsem ukecal, takže jdeme na to!

Předvečer

Přijíždíme na shromaždiště, které je na Kamenáčově chajdě v romantickém prostředí Hruboskalska. Většina závodníků je již na místě a věnují se přípravám na závod. Fasuji startovní číslo, průkazy a hlavně poslední informace. Start zítra ráno v sedm.

Rychle se přesouváme do ubytovny, ukecávám majitelku, že naše fenka Barča je naprosto neškodná, a vrhám se do příprav. Kolo vyzdobit, instruovat doprovod Martinu s Barčou a hlavně jít brzo spát.

To se mi stejně nepodařilo. Bydlíme s Pekičem a jeho rodinou. Pekič je teoretický vítěz závodu. Má rozepsanou každou občerstvovačku, její vybavení, obsah kapes a málem i obsah žaludku v každou minutu závodu. Žasnu! To jsem teda hrubě podcenil.

Někdy mezi desátou a jedenáctou se konečně dostávám do postele a za vydatné pomoci dvou lahváčů se mi daří ignorovat okolí a usínám.

Na startu

Budík zvoní v 5:00. Snažím se něco sníst a vypít. Odbíhám na velkou. Oblékám vypůjčený dederon, dres na běhání, protože svůj jsem po těch letech nenašel. Vzpomínám, kdy jsem naposledy běžel orienťák a v které ruce se drží buzola a v které mapa.

Odbíhám na velkou. Přípravná hodinka a půl na ubytovně utekla překvapivě rychle. Odbíhám na velkou. Sedáme s Pekičem na kola a přesouváme se na start. Odbíhám na velkou. Mumraj kolem chaty. Každý něco dělá, každý něco nestíhá. Zkouším popoběhnout a vzpomínám si, že před závodem jsem se vždycky šel rozběhat. Navrhuji to Pekičovi a ten překvapivě souhlasí. Odbíháme na velkou. Ještě pár prostocviků na rozhýbání horní poloviny těla a jde se na ostrý start. Ještě ne! Odbíhám na velkou.

Samotný start se protahuje. Čekáme na několik závodníků.... teď už jen na Kamenáče... Kamenáč přednáší slavnostní slib. Přesné znění si nepamatuji, ale bylo to něco v tomto smyslu: "Slibuji, že budu závodit až do roztrhání těla a že nepomůžu soupeři, byť by byl v nouzi nejvyšší!"

Ostrý start

Běžím. Poslední upozornění, že máme běžet rychle, abychom co nejdřív vypadli z lesa, a zazněl startovní výstřel. Beru mapu a valím na první kontrolu. Zjišťuji, že mi tento pomalý běh nečiní zvláštní potíže, a tak jsem pln optimismu.

Jsme na místě a kontrola nikde. Chvilku češeme prostor a nakonec ji ve třech nacházíme. Jsme poslední. Pokračujeme na dvojku. Podezřelé bodnutí do nohy mě upozorňuje na vosu, druhá v dresu, další v zátylku. Spoluběžci sundávají dresy. Sakra, že by hromadný nálet? Nakonec se to uklidnilo, jen mě brní hlava dalsích pět hodin.

Dokud jsme běželi ve skupince, tak to šlo, jenže pak jsem se rozhodl jít na vlastní pěst a naráz to bylo ve skalách 10 minut chození a lamentování. Všichni v prachu a já pomalu probíhám do druhého kola. Dokonce jsem dostihl Pekiče a tak dokončuji běh na 5. místě od konce. Kromě Pekiče jsem zařízl jednu ze dvou startujících žen, Kamenáče a tuším ještě někoho.

Jedu

Během převlékání na kolo zjišťuji, kam všichni odjeli, smývám ze sebe nánosy písku nějakým ionťákem a snažím se vzpomenout na to, kde jsem. Rvu do kapes jídlo a vyrážím na kolo. Ale ouha! Těch 30 minut poklusávání způsobilo totální kolaps jindy ochotných svalů a nemůžu otočit pedálama. Řadím hodně lehký převod v naději, že se to spraví a jedu dohánět ztracené pozice.

Zdá se, že moment překvapení pro běhací svaly nebyl správnou přípravou na bežeckou část RockyMana.

Dalších 6 hodin až na druhou občerstvovačku to bylo celkem jednotvárné: lepší nebo horší postup na kontrolu, hledání zastrčeného lístečku 2x2cm někde na stromě v lese, průběžné sjíždění a rozdělování se soupeři, občerstvování. Celkem sto kilometrů.

Na zmíněnou občerstvovačku přijíždíme s Edou Folprechtem spolu. Měli jsme podobné tempo, a tak jsem si říkal, že budeme pokračovat spolu i dál. Edovi bohužel nedorazil podpůrný team, a tak se zdržuje víc než je zdrávo. Vyrážím proto s jinou skupinkou vstříc Černé Studnici a Jizerským horám.

Překonávám několikanásobný plot JZD a volím trošku jiný postup s tím, že se když tak zase spojíme v následující dědině. Už jsem to nestihl, protože mám najednou pocit, jako bych měl defekt na předním kole. Kontroluji ho a nic. Velmi rychle zjišťuji, že nemám odpružené řidítka, ale že jsem ulomil jejich levou část.

Po rovině a na asfaltu

Ani se mi nechce domýšlet, jak to mohlo dopadnout, kdyby to bylo ve sjezdu a v terénu. Mapník naštěstí taky řidítka částečně podržel, takže nedošlo k žádnému pádu.

Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že přiložím větvičku, vyrobím provizorní dlahu a že s tím dojedu zbylých sto kilometrů. Dnes jsem rád, že jsem na tento brainwashingový nápad zase rychle zapomněl. Vytahuji mobil a vysílám SOS k Martině. Naštěstí nebyla daleko, a tak skončila moje ochutnávka RockyMana v půlce závodu.

Věřím, že ta druhá byla mnohem zajímavější a zážitky barvitější. Musím si ale něco nechat na příště. Někdy příště.