Východ slunce na Lysé hoře

Byl to pátý ročník. Za těch pár let už jsem věděla, že se sejdou hlavně ti, kdo jezdí od prvního ročníku.

Být tak trochu blázen

Už tehdy jsme si říkali, že člověk musí být blázen, aby odešel od televize, z tepla obýváku a vyrazil do tmy, chladna a nejistoty počasí na nejvyšší vrchol Beskyd.

Ostatně i letos se to potvrdilo. Při startu ve Frýdku u nádraží začínalo krápat a to měli účastníci před sebou třicet osm kilometrů náročného stoupání. Zvláště těch osm posledních je výživných.

Vyjeli jsem nahoru ve dvou už v podvečer s brašnami naloženými diplomy, tombolou, razítky, takže jsem teď věděla do čeho jdou.

A už volali přátelé ze startu: "Těch šílenců je sto padesát!" V bufetu na ně chystali polévku. Jen prostory provizorní turistické chaty na Lysé hoře zvané Šantán mě trápily. Tolik upocených a unavených lidiček bylo těžké srovnat do tak malé chatičky.

Pak se začali trousit. Nejprve ti největší draci, kteří si chtěli vyzkoušet, jak rychle to dokáží. Pak přišli na řadu vytrvalostní jezdci. Závěrem přijížděli turisté pohodáři. Nestačili jsme vypisovat diplomy a losovat tombolu. Každý si něco odnesl. Trochu mě zamrzelo, že to vázlo u výdeje polévek, ale naštěstí nikdo neremcal.

Před pátou to přišlo. Sluníčko se ukázalo. Ráno v celé kráse tohoto kopce bylo překrásné. Starosti zůstaly dole.