Jak jsem dojel na Nordkapp

Atraktivita dílka Simony a Romana Sztulových tkví především v námětu. Vyrazili totiž se dvěma dětmi na nejsevernější místo Evropy, mys Nordkapp v Norsku. To už udělalo hodně Čechů, ale Sztulovi s sebou vzali dvouletého prcka do závěsného vozíku a doprovázel je téměř dospělý druhý syn.

Nepříliš rozsáhlý spisek potěší nejspíše rodiče stejně starých dětí, protože v písmenkách i obrázcích v něm defilují každodenní starosti o mrňouse okořeněné historkami, co se kde stalo na kole i při táboření pod stanem.

Snad všem čtenářům musí být sympatický nízký finanční rozpočet na cestu, protože autoři se představují jako klasičtí nepříliš majetní turisté, kteří musí šetřit každou korunu.

V textu jsou rozlišené dvě úrovně. Jednou mluví dospělí a věcně popisují trasu, podruhé dostane hlas malý cestující z vozíku udiveně sledující, co se okolo něho děje a co zavinil svým počínáním. Takový Petr Šabach by to určitě napsal formálně daleko lépe a vyvaroval by se mnohým amatérismům ve větné skladbě i v pokusech o gradaci napětí, ale čtenář cestovního deníku sleduje dějovou linku a nenechává se rozptylovat podružnostmi.

Ani fotografie nejsou dokonalé. Nejčastěji je na nich k vidění banální scéna "Kolo a my," případně "Jedeme na kole," nebo "Dítě si hraje." Přesto dokreslují naivistický text a tím pádem v knížce dobře fungují. Totéž se nedá říci o kolorovaných kresbách stájového ilustrátora nakladatelství Cykloknihy Ivana Křemečka. Jeho neumělé kresbičky jsou stejně vtipné jako socialistický humoristický časopis Dikobraz.

Plzeň, Cykloknihy 2005. Orientační cena 199 Kč. Vázané.