Na Ötztal nezapomenou děti ani dospělí

Hledali jsme místo, kde si sraz užijeme my dospělí, stejně jako naše děti, a které bude v přijatelné vzdálenosti.

Snad přežijeme tři dny

Rakouská spolužačka Corinna nás přesvědčila, že Alpy na jaře jsou ještě krásnější než v zimě, a připravila pro nás lyžařsko-adrenalinový víkend.

Až se toho trochu bojím. Během tří dnů bychom toho měli zvládnout více než za celý rok. Den lyžování, rafting na Innu, paragliding, canyoning, horská kola a adrenalinový přejezd v závěsu pod kladkou přes velkou řeku. Snad to ve zdraví přežijeme.

Vyrážíme ve čtvrtek dopoledne z Prahy a po šesti hodinách sjíždíme u Imstu z dálnice do Ötztálského údolí. Bydlíme v dřevěných chatičkách v areálu Nature resortu. Původně jsme tu měli zamluvený apartmán v luxusním chaletu, ale caparti rozhodli, že chtějí spát v chatičkách. Nu což, alespoň ušetříme.

Všichni jsou už na místě a grilují. Přisedáme, popíjíme a probíráme, co nás čeká.

Kousek na kole...

Hned po snídani vyrážíme na kola. Ve vesničce Umhausen se napojujeme na Ötztal-Mountainbike-Trail. Jedeme ale jen několik kilometrů do vedlejší obce Längenfeld. Celá cyklostezka totiž patří sice k nejkrásnějším, ale také nejnáročnějším v Tyrolsku. Měří 75 kilometrů a začíná v nadmořské výšce 700 metrů na nádraží v Ötztalu, odkuď stoupá až do výšky 2400 metrů na úpatí ledovců na Gurgler Ferners.

Každý biker si tu přijde na své. Postupně se střídají pohodové pasáže kolem zelených Almů, jak tady říkají horským loukám, lehká stoupání ve stínu lesů, ale i příkré, kamenité stezky. V Längenfeldu si dáváme zasloužené pivko a hurá zpátky z kopce.

...potom plavba po studené řece...

Na druhou hodinu máme totiž zamluvené rafty. Sjíždíme ze čtvrt hodiny zpátky k Innu do vesničky Haiming. Tady už nás čekají raftingoví guidi Michl a Chris. Díky bohu nedostáváme jen přilbu a vestu, ale také kompletní neoprénový oblek včetně bot. Inn je totiž pořádně studený.

Než jdeme na vodu, guidi si nás trochu vychutnávají. Nasedáme do raftu, ale místo na řece pádlujeme na suchu. Potřebují si vyzkoušet, jak budeme spolupracovat a poslouchat pokyny.

Jdeme na vodu. Chlapi dopředu, děti a dámy do zadní části raftu. Vypadá to, že nebudeme muset pádlovat, protože Inn teče hodně rychle. Blíží se první peřeje a Michl křičí: "Dopředu, dopředu!" Skáčeme po vlnách, voda stříká úplně všude, zadní část raftu piští strachy.

Zvládli jsme to, nepřevrátili jsme se, nikdo nevypadl z raftu a voda teče o poznání pomaleji. Toho hned využívá Michl k nácviku nalézání do raftu z vody. Všichni na levé straně musí povinně do řeky a ti, co zbyli v člunu, je za vestu tahají zpátky na loď. Pak se vyměníme.

Na řece se střídají divoké a klidné pasáže. Ty Michl beze zbytku využívá pro naše namočení pod krycím názvem "nácvik." Jednou si musíme stoupnout na kraj raftu, podruhé se máme ve dvojicích zapřít o nohy, zaháknout se za horní konce pádel a pokusit se současně zaklonit, namočit přilbu a vrátit zpátky. Ve vodě končíme bez výjimky všichni.

Těsně před cílem dvouhodinové projížďky na nás čeká poslední úkol – postavit raft "na zadní." Všichni se přesouváme na zadek raftu a Michl pomalu přitahuje lano přivázané za špičku, raft se zvedá. Povedlo se a dokonce jsme tentokrát neskončili ve vodě.

Jsme v cíli. Svlékáme neopreny a za odměnu čeká na dospělé šnaps a na děti marcipánové Mozartkugeln.

...a večer si pochutnáme na pstruhovi

Vracíme se zpátky do Nature Resortu. Dneska večer nebudeme grilovat, ale jdeme k blízkému Piburskému jezeru (Piburgersee) na pstruha, vyhlášenou místní specialitu. Navíc páteční večery v restauraci patří místnímu hudebnímu triu, takže kulinářský zážitek je umocněn tyrolskou kulturní vložkou.

Pokračujeme na padáku...

Na sobotní dopoledne nikdy nezapomenu. Zatímco většina jde do Ötzi vesničky v Umhausenu, naše tvrdé adrenalinové jádro se chystá na tandemový paragliding.

Sraz s instruktory máme v Ötzu u dolní stanice lanovky. Každý z nás fasuje lístek na lanovku a obrovský batoh s přilbami a kombinézami. Pilot nese padák a přístroje, my zbytek výbavy. V kabince si přečteme instrukce a dostaneme letenku. V Rakousku se totiž na paragliding vztahují stejná pravidla jako na letadla. Naštěstí ale nemusíme procházet bezpečnostním rámem a všechny letištní a bezpečnostní taxy jsou již zahrnuté v ceně.

Od lanovky pokračujeme ještě patnáct minut po vlastní ose. Zatímco se oblékáme do leteckého mundůru, piloti pečlivě, šňůrku po šnůrce, rozmotávají padáky.

Jdeme nacvičit rozběh. To je totiž na tandemovém paraglidingu nejtěžší. Musíte se rozběhnout dostatečně rychle, aby padák nabral vítr, a zároveň šikovně, abyste o sebe s pilotem nezakopli. Rozbíhat se umíme, takže se cvakáme do padáků a čekáme na správný vítr. Na fáborcích pozorujeme směr větru. Důležité je, aby foukala kolmo proti svahu.

Tři, dva, jedna, start. Rozbíháme se, padák nabral vítr a trošku nás stáhnul zpět, ale běžíme dál. Letíme. Ještě ze setrvačnosti udělám pár kroků ve vzduchu a pomalu se soukám do sedačky. Stoupáme. Sjezdovka a stromy se pod námi pomalu vzdalují. Letíme směrem k Piburgersee, kde jsme včera večeřeli.

Zatím je žaludek na svém místě, a tak snad nehrozí, že bych svého pstruha viděl i podruhé. Rychle jsem ale vyveden z omylu. Paraglider se rozhodl, že mi ukáže, jak klesat ve spirále.

Zatímco normální rychlost padáku je přibližně 25 až 30 kilometrů za hodinu, ve spirále letíte klidně padesátkou a hlavně se projevuje obrovské přetížení. Při akrobatickém paraglidingu údajně až 9 G, což je to samé jako ve stíhačče.

Naštěstí pilot spirálu po chvíli zastavuje a pomalu nalétává nad louku pro přistání. Ještě rychlé pokyny, co a jak dělat, a už jsme zase na zemi. Wow, žaludeční šťávy sice ještě dávají najevo svůj postoj k létání, ale byl to zážitek.

...spustíme se kaňonem...

Po obědě se zase potkáváme s Michlem, tentokráte nám místo raftingu ukáže canyoning. Opět navlékáme neopreny, přilby a úvazky a můžeme vyrazit. Zatímco na horách lezete nahoru do kopců, při canyoningu je to obráceně. Po proudu horské říčky se brodíte dolů.

Začínáme zostra. Slaňujeme 25 metrů z mostu přímo do proudu horského potoka. Voda má 5 stupňů, ale v neoprenu to necítíme. Tedy pokud nechceme mít skupinovou fotku pod vodopádem, to pak trošku zebou prsty na rukou.

Postupně si užíváme všeho, co canyoning nabízí: skluzavky po skalách, skoky do hlubokých tůní, slaňování skrz vodopády i klasické brodění. Dneska budou konečně utahané i děti. Sice mají stále více energie než rodiče, ale už i na nich je vidět trošku únava.

....a ještě si zalyžujeme

Na poslední den máme naplánované lyžování v Söldenu. Dole se sice jedná spíše o vodní lyžování, ale nahoře na ledovcích se jezdí perfektně. Přestože sluníčko hřeje o sto šest, sjezdovky na Rettenbachu a Tiefenbachu drží.

Postupně objíždíme všechny tři vrcholky z Velké trojky. BIG 3 jsou tří třitisícové hory, na které nás vyveze lanovka a odkud si můžeme vychutnat nádherné výhledy.

Bývalá spolužačka Corinna nám na závěr připravila luxusní překvapení. Celou dobu vozila v batohu na zádech sekt a šampusky. Na vrcholku připíjíme na další setkání a loučíme se. Adrenalinový víkend končí.

Jarní dovolená v Alpách je nezapomenutelný zážitek.