Grandiózní feráta Orla Perč

Dorážíme do Popradu nepříjemně brzo ráno. Je hrozná kosa. V dálce se už slunce odráží na zasněžených štítech Tater. Sedáme na autobus do Lysé Polany - hranici s Polskem. Na celnici ukazujeme pasy. Dál musíme děsnou dálku, snad 9 km, po silnici k Morskiemu oku. Docela se divím, chtějí po nás zaplatit vstup do Národního parku 20 zlotych.

Mořské oko

Cestou prochází hodně lidí. Nepříjemně hodně. Procházíme lesem kolem vodopádů a začínají se objevovat hřebeny. Konečně jsme u Oka. Je skoro poledne, tak dáváme voraz a jídlo. Nad jezerem se zvedá ohromná hradba Mengusovských štítů. A vzadu, v oparu, je vrchol Rysů je ostrej a jeho severní stěna je už pocukrovaná čerstvým sněhem.

No zvedáme kotvy a serpentinujeme svahem hřebenu Miedziane s podzimně zbarvenou travou do sedla Szpiglasowa. Jehlu Mníchu právě zlézají horolezci, vidíme jejich bílý přilby. Dorazili jsme na sedlo. Odsud je vidět jezero Wielki Staw Polski. A za ním se táhne hřeben po němž vede Orla.

Hrubý štít

S Mirou ještě vyběhneme na Szpiglasowy Wierch (Hrubý štít). Nejsme si jisti s dnešním bivakem. Na noc u jezera je ještě brzo a bude se nám hodit, když dojdeme co nejdál. Chtěl bych se dostat do sedla Krzyzne, kde vlastně Orla začíná. Viděl jsem někde na netu fotku ze sedla. Stály tam stany a vypadalo to docela dobře.

Dohodnuto. Dnes tam dojdeme. Děsí nás jen brutální stoupání žlebem, který ze sedla Krzyzne spadá. Pořád si říkám, že to nebude tak hrozný. Slízáme ze sedla Szpiglasowa. Je to severní svah a drží se zde sníh. Jdeme přes potok, obcházíme jezero. U cesty jsme si prohlédli kamenný přístřešek, kde by se dalo přenocovat. Jak jsme se ale dozvěděli později, je to past místních ochranářů parku. Kámoše co zde byli asi 14 dní po nás, v noci navštívili a odlehčili jejich peněženkám. Blížíme se ke žlabu, kde vede cesta na Krzyzne. Je to strašně strmý. Funíme nahoru. Hodně pomalu. A čas utíká rychle. Horší než jsem si myslel. Jsme už hodně unavení.

Nejkrásnější bivak

Potkáváme kluka holku, Poláky. Jdou dolů, asi do chaty. Začínám mít pomalu starosti. Je to určitě poznat, protože pořád říkám, že už je to kousek. Že co nevidět jsme tam, a jakou si uděláme dobrou večeři. Padá mlha a za ní následuje mlha. Vidíme už sedlo, aspoň si to myslíme. Zdá se tak blízko. Tak jen sklopit hlavu a dupat. Za světla už určitě nedojdeme. Potkáváme ale i jiný blázny. Tři Čechy, kluka a dvě holky. Jdou z Orly na chatu. Vůbec jim nezávidím, tak dlouhej sešup a ve tmě. Konečně v sedle, vyfluslí, ale jo.

To sedlo mě zhrozilo. Vůbec se nepodobá to plošině z fotky. Je to takovej úzkej zářez v hřebenu. Stan se zde pořádně postavit nedá. A kdyby jo, tak ten kdo se v nocí převalí, se skutálí severní nebo jižní stěnou 400 m dolů. Jdu se s předstíraným klidem podívat za jeden vrcholek, abych něco našel. Naštěstí je tam velký plató. Samej kámen a sníh, ale pro stan se místo najde. Nakonec z toho bude nejkrásnější bivak, co jsem kdy zažil. Za tmy stavíme stany a vaříme. Jsme pořád v mlze. Objevuje se pár problesků nebe. Najednou se kolem valí cáry mlhy a všechna v chuchvalcích rychle odchází do doliny. Nad námi svítí hvězdný nebe, jasný jak není vidět ve městě. Západ hoří červenou barvou. Před ním kontrastuje temná silueta hřebene. Jako by byl zapálenej. Jen tak stojíme a zíráme.

Sníh v severních stěnách

Ráno nás budí prosvítající slunko. Skáču zimou kolem stanu, ale je krásně. Dnes nás čeká hřeben Orly. Ze sedla Krzyzne se prodírá cesta mezi rozeklanými skalními zuby hřebenu. Skála je ještě studená. Tvrdý zelený lišejníky drásají prsty. Sem tam je nějakej řetěz. V severní stěně se drží na cestě sníh, takže to je docela vo hubu. Jedno místo je obzvlášť hezký. Přelízáme hřebínek, je to spíš takový ostří, dá se na něm obkročmo sedět jako na koni. Dostáváme se do severní stěny. Kolmá stěnka se traverzuje a je zajištěná řetězem. Pod celým úsekem je vejška tak 30 m kolmo a pak zbytek ostrej sráz kamsi dolů. S adrenalinem v žilách to přelízáme a dáváme kochací pauzu, je na co koukat.

 TRAGÉDIE Orla perč

2023 140. oběť nejtěžší tatranské stezky

2022 5 mrvých Poláků v Tatrách

Máme nějaký problémy, úsek který má trvat asi dvě hodiny, jsme lezli hodin šest. Tak se rozhodujeme z hřebenu sestoupit co nejdřív to půjde. To ještě ale musíme prolízt kolem Orlích věží a abychom se dostali na vrchol Skrajneho granatu. Po stoupání v jižní stěně Orly Baszty pomocí kramlí se dostáváme zase do severní stěny, je zde žebřík, na cestě sníh a led. Konečně jsme na vrcholu Skrajneho Granatu.

VIDEO Orla Perč

Černý rybník

Sestup do Gasienicowe doliny je úmornej. Konečně docházíme k Czarnemu Staw Gasienicowemu. Pavla vaří čaj. S Mirou jdeme k hřebenu pro vodu. Blíží se večer a dohadujeme se o dnešním bivaku. Chceme ještě přejít hřbet Maly Koscielec a za ním najít místo pro stan. Z vrchu hřbetu vidíme spoustu ples v dolině, tady se určitě něco najde. Kolem ples jsou plácky, některý jsou docela podmáčený. Níž je srub spodní stanice lanovky, tam by se možná dalo spát pod přístřeškem bez stanu. Zdá se mi, že slyším nějaký mručení. Podívám se na Pavlu a na Miru, vidím, že nejsem sám, kdo to slyšel. Úsměvy nám mrznou v tvářích. Medvěd!

Ze směru kudy vede cesta z údolí k chatě, slyšíme pravidelně docela nepříjemný bručení. Rychle spekulujeme, co budeme dělat dál. Dolů se nikomu jít nechce - jít mědvědovi pod drápy. Tady spát nemůžeme, je to slyšet moc blízko. A kolem jsou hřebeny, kde bychom se moc nevyspali. Z hřebenu sestupuje skupina lidí. Jsou to nějací Poláci. Zastavujeme je, ptám se jich kde budou nocovat. Upozorňuju je na medvědí zvuk zdola. Polák jen mávne rukou a řekne něco jako wošč. Až ukáže parohy pochopili jsme, že myslí jelena. Jdeme dál kousek za nimi. O moc klidnější nejsem. Slyšel jsem jen štěkat srnce, jelena nikdy.

MAPA Orla perč

Medvědi nebo jeleni?

Začíná se stmívat a my stojíme pod dolní stanicí lanovky, vedoucí na Kasprowy Wierch. Rozhodujeme se přespat zde pod malým přístřeškem u vchodu do chatky. Potmě vaříme, soukáme se do spacáků. Celou noc řvou jeleni. No jo, je říje, tak chtějí chlapi zapůsobit na laně. Konečně si začínám připouštět, že to co jsme večer slyšeli, byl taky jelen. K ránu jsou na hřbetu spadajícím do údolí vidět siluety jelenů a laní. Je jich tam fakt hodně, nikdy jsem to neviděl.

Vstáváme brzo, kolem šesté, aby si nás zde nevyhmátl nějakej ochranář. Stoupáme východním svahem na Kasprowy Wierch. Ani nesnídáme, slunce je totiž pořád za hřebenem a tady dole ve stínu je děsná kosa. Je tady hodně lidí. Na vrcholu je chata a lanovka. Prochází zde taky slovensko-polská hranice.

Chceme přejít Červené vrchy, které zde začínají, a jejich hřeben vede na západ. Červené vrchy jsou součástí Západních Tater, jejich součástí je vlastně i Kasprowy Wierch, Červené vrchy končí až Laliovým sedlem, kde už začínají Vysoké Tatry. Hřebenovka je to pěkná. Jde se po ostrém hřebenu, občas se sejde na polskou, jindy na slovenskou stranu. První větší stoupák je na horu s legračním jménem Goryczkowa Czuba. Myslel jsem, že to ve slovenštině bude G. Čuba, je to ale přeložený G. Kopa.

Pak klesání a pak zase funění Suchy Wierch Kondracky. Odsud jsou vidět pěkně Liptovské kopy. Další kopec šlapeme přes Kondrackou kopu na Malouczniak. S těma báglama je to docela záhul. Jelikož jsme ale mladí, zdraví a vitální, tak stejně všechny předbíháme. S nuceně nasazeným výrazem svěžesti se tváříme jako že nic. Hahááá. Na vrcholu Malouczniaku už dáváme vytouženej oběd. Válíme se na na vrcholu a já za chvíli usínám.

HŘEBENOVKA ROHÁČŮ: Milé setkání na Baníkově

Výhled na Giewont

Probouzím se za posměchu Miry a Pavly. Polský holky, co sedí kousek od nás, se na mě taky se smíchem otáčejí. Nechápu, až je mi vysvětleno, že jsem chrápal. Na severu je vidět zajímavá hora Giewont s velkým křížem na vrcholu. Z vrcholu jdeme strmým klesáním a hřeben tady nabývá zajímavýho charakteru. Na slovenskou stranu spadá prudší travnatej svah. Ale na polské straně se láme kolmýma, až stometrovýma stěnama dolů. Pavla má trošku závratě a tak jen poulí očima a musí nás fotit.

Čeká nás poslední vrchol Červených vrchů Ciemniak. Tady cesta spadá do Polska. My chceme jít ale po hranici směrem na jih. Půjdeme hřebenem dolů, je na něm vyšlapaná stezka. Vede občas svahem. Blíží se občas i hranám stěn. Trocha adrenalinu neuškodí. Pavla má obavy, přesvědčujeme ji ale, že to bude "Piece Of Cake" a vyrážíme. Klesání je to moc krásný, strmý, trochu náročnější, ale pohoda. Hodně působivej je obrovskej prostor pod námi. Hřeben ho rozřezává. Napravo je to velká hloubka do Polska. Klesáme o celých čtyři sta metrů na vzdálenosti 1,2 km do Tomanovského sedla.

Hledání vody

Nad sedlem rostou v kleči dobrý borůvky tak zde chvíli parkuju a barvím si pusu na fialovo. Mira s Pavlou na mě čekají v sedle. Nemáme vodu. S Mirou půjdeme na polskou stranu, podle mapy zde mají být prameny. Je ale sucho a voda stéká jen v mokřinách ze svahů. Musíme teda níž. Hodně klesáme, potkáváme lidi. Říkají, že asi 20 minut je chata s pramenem. Jdeme rychlým tempen asi 40 min, ale pořád nic. Vzdáváme to. Jsme už dost daleko a je pozdě. Vodu bereme v lese z potoka.

Musíme vylézt zpátky do sedla. Je to horor. Po celodenním treku jsme vyfluslí a kopec je příšernej. Vracíme se konečně k Pavle, hlídá krosny. Byli jsme pryč přes dvě hodiny! V kleči hledáme místo pro stany. Vaříme a domlouváme se, že na Roháče už pokračovat nebudeme. Sestoupíme Tomanovou dolinou. Ležíme před stanem a popíjíme čaj s rumem a rum, před setměním schází z vrcholu Polská Tomanová čtyři chlapi a budují si taky kemp. Jsou to nějací dobří kořeni ze Severní Moravy. Mluví kratce a pořád se něčemu řehtají. Ráno se loučíme s horami a sestupujeme na slovenskou stranu. Jdeme Tomanovou dolinou, u potoka dáváme pauzu a samosebou se nezapomene konečně vykoupat. Voda je děěěéésně studená. Napojujeme se na Tichou dolinu. Tichá dolina je dlouhá, nechutně dlouhá. Měří asi 11 km. Vede v ní asfaltka, takže žádný měkký chození.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

RUBRIKA: Vysoké Tatry