Čeští instruktoři horolezectví podle mezinárodních pravidel

Instruktoři Českého horolezeckého svazu jsou rozděleni podle své specializace na odborníky pro skalní terény nevelehorského charakteru a na horolezce se zkušenostmi na sněhu, ledu a ve vysokých horách.

Tak zvaní skalkaři nacházejí uplatnění především na českých pískovcích a ve skalních oblastech celé Evropy od Španělska po Slovensko. Horolezci ovládají skalní lezení, ale jejich doménou jsou především Vysoké Tatry a Alpy.

Nekomerční akce

Instruktoři mají oprávnění vyučovat nováčky v nekomerčních oddílových horoškolách, vést v rámci Českého horolezeckého svazu nekomerční lezecké nebo horolezecké akce v tuzemsku i zahraničí a předávat metodické poznatky členům svých oddílů.

Nemají nic společného s komerčními horolezeckými školami, zájezdy cestovních kanceláří, ani školními akcemi. Na to je potřeba jiné vzdělání a jiné oprávnění.

Pro představu horolezecké veřejnosti tedy uvádíme, co obnášela víkendová doškolení stávajících horských instruktorů během ledna a února tohoto roku v Krkonoších. Konala se v Modrém dole pod Studniční horou. Přibližně polovina účastníků zkouškami neprošla. Ostatním platí instruktorská licence dalších pět let.

Základem jsou lyže

Všichni instruktoři jdou dvě hodiny do kopce na skialpových lyžích nebo sněžnicích. "Sněžnice jsou letos povolené, ale příště bude nutné jít pouze na lyžích," komentuje člen výkoného výboru Českého horolezeckého svazu Jiří Všetečka. "Horolezecký instruktor musí být i dobrý lyžař, protože bez lyží se k mnoha horolezeckým túrám vůbec nedostane." Na dálku mu oponuje bývalý předseda metodické komise Zdeněk Teplý: "Symbolem horolezectví v českých zemích bylo vždycky lano a skála. Lyže jsou zbytečné."

Ještě v noci se píše hodinový test ze zdravovědy zaměřený především na těžké úrazy, podchlazení a záchranu z lavin. Test má přes padesát otázek.

Jak předvídat laviny a jak z nich dostat zasypané

V sobotu ráno se jde na lyžích do lavinového svahu Studniční hory. Kope se tak zvaný klouzavý blok a norská sonda, které slouží k určení stupně lavinového nebezpečí. Na kolmých stěnách se do hloubky hledají sněhové vrstvy s různými stupni tvrdosti, které po sobě mohou jezdit jako na kuličkových ložiscích. Reálná situace odpovídá normálním podmínkám na horách, fouká, je pod mrakem a lehce sněží. Každý si vyzkouší svoji sněhovou lopatu, některé nevydrží pracovní nápor a lámou se jim plastové součásti.

Celé odpoledne běhají skupinky instruktorů se svými vedoucími po sněhových pláních Modrého dolu. Navzájem si zahrabávají lavinové hledače a zbylými je hledají. Napichují je sondami a vykopávají lopatami. Cvičí tak vyhledání v lavině.

K večeru ještě následuje předvedení činnosti záchranného družstva po vykopání zasypaného a ukázková výroba smyku z lopaty, páru lyží a horolezeckých smyček.

Noční záchranka

Po setmění se všichni vydávají na simulovanou záchrannou akci. Půl hodiny jdou na lyžích za svitu čelových svítilen hustým lesem, poté na lyžích slaňují roklí do Velké Studniční jámy hluboké sto padesát metrů a dole vytvářejí rojnici. Vědí, že mají najít tři zasypané ženy. To se po nějaké době pomocí lavinových vyhledávačů daří.

Následuje činnost přesně jako po opravdovém zasypání. Staví se pozorovatelé, vyhrabávají se postižené, vyrábějí se smyky z lyží a následuje opatrný transport lesem k civilizaci. Simulace podchlazení je téměř dokonalá, protože zasypané ženy strávily pod sněhem dvě a půl hodiny. Jedna z nich dostává napít horkého čaje z úst vybraného zachránce, protože je už pevně svázaná v bivakovacích pytlích. Akce končí návratem na chatu okolo jedenácté hodiny v noci.

Zkouší se zdravověda, uzly i pípáky

Neděle je zasvěcená zkouškám. Klasické dýchání do anduly a její oživování střídají konzultace ke zdravotnickému testu, protože každý udělal nějakou aspoň malou chybu. Instruktoři předvádějí základní uzly vůdcovský, osmičkový, lodní, poloviční lodní a prusík. Některé z nich vážou dvěma způsoby. Na prsní a sedací úvazek se vážou také dvěma různými způsoby.

Několik družstev předvádí venku ve vánici pády do ledovcových trhlin a vyproštění kolegů. Střídají se s těmi, které naostro hledají zahrabané lavinové hledače. Většina lidí dokáže najít padesát metrů vzdálený pípák do pěti minut.

Po čtvrté hodině odpolední doškolovací kurz končí. Návrat do civilizace a na parkoviště v Peci pod Sněžkou je opravdu horský. Lyžaři i lidé na sněžnicích sjíždějí vánicí do údolí.

Instruktor není vůdce

Český horolezecký svaz neškolí horské vůdce, kteří by za vodění brali peníze a zároveň nesli za klienty veškeré riziko. "Usilujeme zatím o to, aby se profese horského vůdce dostala do Živnostenského zákona a zároveň, aby byla upřesněna pravomoc jednotlivých druhů komerčních instruktorů a průvodců," říká zakládající člen české Asociace horských vůdců a předseda metodické komise Českého horolezeckého svazu Dušan Stuchlík a tedy zároveň i nadřízený všech nekomerčních instruktorů.

Uvádí jako příklad pravomoc trekkingového vůdce ve Francii: "Může se se svými klienty pohybovat jen v terénu pasteveckého typu do hranice ledu a sněhu, v zimě může použít sněžnice, lano využívá jen na přidržení, nikoliv navázání. Zakázanou má jakoukoliv lyžařskou či alpinistickou činnost." To samozřejmě neplatí v krizových situacích, kdy každý dělá, co umí a k čemu má s sebou na túře prostředky.

"Samozřejmě i profesionálním vůdcům v cizině se stávají maléry," míní Dušan Stuchlík. "Známý je případ, kdy jeden šel s dětskou výpravou na sněžnicích bez lavinových vyhledávačů a utrhl se s nimi sněhový svah. Soud ho poslal na deset let do vězení."

Podle Stuchlíka platí jasné pravidlo: "Když vedeš na obtížné túře jednoho klienta, je tvoje riziko, zda dodržíš všechny bezpečnostní pravidla (natažené lano, dokonalé jištění, kompletní vybavení...). Když vedeš dva, je to dvojnásobné riziko. Když vedeš tři a stane se něco vážného, jste všichni mrtví."