Hostinec Na Šumavě pod Suškami

Mezi horolezci na Suchých skalách se objevila legendární jména jako Bauše, Kutta, Štáflová, Nejedlo a spousta dalších.

Ti všichni našli azyl v hospodě Na Šumavě u paní Boudové, které si tehdy všichni vážili jako mámy českých horolezců.

Hospodu, které se také později říkalo U Vajse, koupil Milan Doubner, bývalý člen Horolezeckého oddílu Slavoj Vyšehrad, zvaný Vítr.

Tuto přezdívku mu přilepila svým komentářem jedna dáma z Vyšehradu, když pronesla: "…víš, ten hubenej, kterej vypadá, jak dvakrát přeloženej vítr…"

Potom zde Vyšehraďáci pořádali mnohokrát sraz bývalých členů – veteránů, tak zvaných starohorolezců. Vítr se staral se svou partnerkou Maruškou o žaludky svých bývalých kamarádů.

Ten šedivec uprostřed, s fotoaparátem visícím na krku, je legendární Franta Kutta, který od 18. listopadu 2004, tedy už pět let, zakládá smyčky a uzle někde mezi věžemi horolezeckého nebe případně pekla.

Profesní a rodinné povinnosti a také změny v předpisech o provozování restauračního zařízení nakonec donutily tyto dva, Marušku a Milana, aby po dlouhém rozvažování objekt prodali.

Český horolezecký svaz se potom jednu chvíli o tuto historickou budovu zajímal, ale nakonec nekoupil. Dnešní, nový majitel zatím žádné velké renovace neprovedl. Však se nejedná jenom o výměnu kachlíků na záchodě, nýbrž o stavební a hygienické úpravy v hodnotě více miliónů korun.

Objekt v poslední době použil pouze pro vlastní potřebu a tak se zdá, že pro následující horolezecké generace je hospoda U Boudů navždy ztracena.

Někde jsem četl vystihující slova, která bych zde rád uvedl: "A tak odchází historie. Pomalu, tiše a po špičkách a nemůže se se bránit naší malosti."

Hospoda U Boudů byla vždy záchytným bodem Vyšehradské horolezecké party. Zde se plánovaly výlety do Tater, prodebatovávaly možnosti prvovýstupů v různých skalních oblastech, navazovaly se více než přátelské styky a debatéři seděli s půllitry před chalupou a koukali do severních stěn Sušek.

Málokdo z tehdějších účastníků se už dnes dostane do míst, kde tenkrát hledal chyty a stupy a kde bojoval s gravitací.

Kuttův roh. Leze Ivan David, jistí Jirka Vrbický. 1966

Kadálkův převis. Leze Zdeněk Pacholík. 1966

V roce 1965 byly Suché skály vyhlášeny národní přírodní památkou. Během následujících let došlo několikrát k pokusům o zákaz lezecké činnosti v této oblasti, což se naštěstí do dnešní doby zeleným nadšencům nepodařilo. Že by se ale zodpovědní činitelé o oblast nějak intenzívně starali, se nedá tvrdit. Některé cedule a informační panely hnijí v trávě a listí.

Celý hřeben Suchých skal je rozdělen asi na dvacet věží. Stěny se táhnou od Samotáře přes První věž, Vlajkovou, Hlavní, Sokolí až po skálu s názvem Baba.

Je to přes sto let, kdy na tyto věže a stěny pohlédnul někdo, koho takováto scenerie oslovila a donutila k lezení. A tak je to dodnes.

Několik cest z počátku minulého století se rozrostlo na desítky výstupů nových úplně jiné kategorie na daleko vyšší úrovni obtížnosti. Všechny ale mají jedno společné – začínají dole u úpatí Sušek a končí na vrcholech věží spojených do hřebenu Suchých skal.

Doufejme že se nad těmito věžemi nestahují nějaké bouřkové mraky a všichni, kteří mají blízko ke skalám, budou mít nadále možnost také v budoucnosti ohmatávat chyty, kterých se dotkly prsty stovek stejně střelených jedinců naší společnosti.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě