Jak se leze na Drábkách

Jedny z nejbližších písků od Prahy (leží u Mnichova Hradiště, asi 10 km za Mladou Boleslaví, hned vedle dálnice) a já jsem tam nebyla nikdy lézt. Jaká hanba!

Už aby bylo jaro

Na konci října bylo počasí oproti všem tradicím k horolezcům velmi vlídné a několik víkendů za sebou bylo teplo a slunečno. Rozhodli jsme se náš deficit napravit a vyrazili jsme konečně směr Drábky.

Náš tým sice moc akční nebyl, zato jsme si po troše hledání našli opravdové lahůdky a lezení ve zdejší lokalitě se nám zalíbilo. Bylo to krásné zakončení pískařské sezony a teď na jaře se chystáme vyrazit znovu.

Auto jsme nechali na konci vesnice zvané Dneboh a vyšli jsme po modré turistické značce k nejbližším skalám, protože se nám nechtělo vláčet nikam daleko a hlavně do kopce. Tomu se ale člověk na Drábkách bohužel stejně nevyhne.

Snesitelné kruhy

Asi po deseti minutách prochází turistická cesta tunelem mezi skalami a začne stoupat prudce nahoru. Onen průchod tvoří skály zvané Drábský masiv a Partyzán a ty jsme zvolili za naši lezeckou základnu.

Nevím, jestli jsme měli kliku, ale přišlo nám, že kruhy jsou ve snesitelné výšce i hustotě, smyce se dají zakládat hojně, chyty jsou velké a materiál relativně pevný. Je ovšem pravda, že jsme před tím byli několikrát lézt na Hrubici, a tam je pojem pevnost velmi relativní.

Drábský masív

Drábský masiv se nám zalíbil a pilně jsme ho obléhali. Vylezli jsme na něj pět cest.

Nervové zhroucení VII - nádherná hrana, místy se jde skoro po schodech a smyce se dají zakládat téměř po půl metru. Lezení začne až v podvrcholovém převisu, kde si můžete vybrat hnusnou divnou spáru nebo dost silové lezení.

Mamut loudavý VII - žlábek hned vedle Nervového zhroucení se společným dolezem, spodek osolený, vršek po drobných chytech.

Ecce homo přímá varianta VIIc – nejtěžší lezení je okolo prvního kruhu, ale kdo umí lézt dobře nohama, pro toho to je hračka. Cesta je zakončena opět převislou spárou, která vypadá dost nepříjemně, ale nakonec se v ní dají najít dobrá madla.

Pouťová hrana VIIb – adrenalinový nářez, nastupuje se celkem nepříjemným traverzem, po dolezu na hranu to vypukne, najednou má člověk pod zadkem dalších třicet metrů a upaluje nahoru po převislých sokolících. I když jsem lezla na druhém, srdce mi bušilo jako při sprintu. Následuje dolez na pohled trochu nepříjemným žlábkem. Brtovi se zdál natolik nepříjemný, že to nakonec oprasil okolo, a pak si to dva měsíce vyčítal.

Vyhlídková V - poslední cesta, kterou jsme tam lezli, se nastupovala z přilehlého Partyzána. Vřele doporučuji i pro začátečníky, leze se po obrovských madlech, na kterých se dá shybovat, cesta má jeden kruh a několik tutových smyček. Ve chvíli, kdy jsem se pokakinkaná (Brto mě donutil lézt na prvním) vydrásala nahoru se strachem v očích, mi rozesmátí turisté mi sdělili, že jsem se nemusela tak namáhat, že tam vede cesta i z druhé strany. Chtělo se mi vraždit.

Partyzán

Kdo má rad rajbasy, se dosyta vyřádí na přilehlém Partyzánovi. Doporučuji třeba Kouř z náklaďáku za VIIb. Nutno přiznat, že nejtěžší krok jsem nakonec oprasila, protože stoupnout si na skoro vykloubenou levou nohu bez jakéhokoli chytu se mi prostě nepodařilo. Vyšší lidé tady mají výhodu.

Drábský sloup

Na Drábský sloup vedou zajímavé cesty. My jsme lezli Nejedlovu VI a Přímou cestu VIIb. Tu první jsme si s Klárou vytáhly. Jde dobře odjistit, i když má trochu strašidelný začátek. Z předskalí se vytraverzuje na hranu a najednou má člověk po zadkem pěknou šluchtu a smyce žádná. Stačí ovšem udělat dva kroky a už se obhodí první hrot, ale opravdu jsem si oddechla až po cvaknutí kruhu.

Hláska

Andělova stěna VIIc na Hlásku je teda něco. Třídélková cesta s traverzem, kde jsme s Klárou málem vyvlály. Tady se k nám přidal ještě jeden lezec zvaný Myšák nebo též Perverzní Alkoholik. Tuto přezdívku mu dala Kláruše, protože jí celou cestu balil a sliboval jí, že když s ním bude chodit, tak přestane i chlastat. Navíc mu Brto ještě vysvětlil, že jeho slečna není Klára nýbrž já, a tak Myšák znásobil svoji snahu.

Herold

Poslední věž, kterou jsme tu zdolali, se jmenuje Herold. Naše cesta měla sice tři kruhy poměrně blízko u sebe, ale jak řekl Brto, byl to permanentní adrenalin, protože člověk nevěděl, kdy se pod ním něco ulomí.