Kilometr ledu, skály a sněhu

Původně se nás tam chystalo asi 6 kusů. Tahoun a tlumočník Pepr, webmaister a fotograf Velkoplošný Tomáš, černí koně bratři Fojtíci z Přerova, tahoun a tlumočník číslo dvě Pája a já tahoun Taliban. Angína a články webu Horydoly však způsobily, že jsme nakonec jeli jenom švára a já.

A teď trocha statistik: příjezd do Zerrmatu v neděli brzo ráno, výjezd zubačkou na Gornergrad za 140 švýcarských franků a vynáška krys na ledovec nad Montarosahütte. Spánek ve třech tisících metrech nad mořem má být počátkem naší neúspěšné aklimatizace. Počasí se tři dny takřka opakuje. Ráno azuro, v poledne mraky, k večeru bouřky.

Sedmnáct hodin lezení

V pondělí ráno posun po ledovci připomíná spíše bloudění v obrovském labyrintu mezi trhlinami a mosty. Aspoň je čas si prohlédnout stěnu, zjistit kde to nejvíce padá a kde to asi pustí. Hned na první pohled nás zaujal mohutný pilíř, vedoucí až pod vrchol a bylo jasno. Nechci nudit zdlouhavým popisem a tak jen stručně: Ve 3 h budíček, ve 4 h pod nástupem ve 3450 m, něco mixových délek, pak skoro nekonečná ledová plotna 60 až 75° a nakonec přes seraky a hluboký sníh na hranu a po ní k vrcholu. Po 14 hodinách solidní magořiny jsme byli odměněni fantastickým pohledem na excelentní exponovanou hranu Lyskammu. Pak ještě 3 h po hraně do bivaku na Balmenhorn 4150 m a finito.

Trocha toho danger

Za zmínku ještě stojí švagrova kosa ve 3. a 30. délce. Absolvovat takový výlet na jeden karbošnek je vcelku obdivuhodné, i když místy působil jako zajíček duracel s baterií wonder po záruce.

Co na závěr. Je to krásná, velkolepá stěna s trochou toho danger. Doporučuji všem, co si chtějí hrábnout na dno.